Největším nebezpečím pro lidstvo není spalování uhlí nebo ropy, ale odlesňování a vysoušení krajiny, říká uznávaný biolog Pokorný

Biolog a ředitel obecně prospěšné společnosti ENKI Jan Pokorný upozorňuje na rizika, která naší civilizaci hrozí kvůli hazardním způsobům nakládání s vodou a vegetací. V první části rozhovoru pro Primazpravy.cz vysvětluje, proč je odvodňování a následné vysychání krajiny a měst větším nebezpečím než spalování fosilních paliv.
Biolog a ředitel obecně prospěšné společnosti ENKI Jan Pokorný
Biolog a ředitel obecně prospěšné společnosti ENKI Jan Pokorný
Jan Pokorný
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Co říkáte na aktuálně probíhající kampaň Fridays for Future?

Na jedné straně mladí lidé protestují oprávněně za lepší klima, na straně druhé je zmatečné chápání klimatické změny. Lidi působící ve výzkumu klimatu lze v zásadě rozdělit do dvou skupin. První se označují jako klimaskeptici a o druhých se hovoří jako o klimaalarmistech. Alarmisté se zaměřují na stoupající hodnoty koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře a tvrdí, že zvýšené množství oxidu uhličitého způsobuje růst průměrné teploty na Zemi a následně extrémy klimatu a varují před drastickými změnami klimatu v blízké budoucnosti. Klimaskeptici jejich závěry týkající se zvyšujících se průměrných teplot zpochybňují a obviňují alarmisty z falšování dat. Navíc upozorňují, že dnes nejsou dostupné žádné záznamy měření teplot ze středověku, kdy podle výzkumů například dendrologů bylo klima celkově teplejší a koncentrace CO2 nízká. Proto odmítají závěry týkající se příčinného vztahu koncentrace CO2 a klimatu. Upozorňují, že alarmisté pracují ve svých výpočtech pouze s průměrnými ročními teplotami, což je zkreslující. A navíc, že koncentrace CO2  byla v geologických dobách násobně vyšší a „Země se neuvařila“, dále CO2 působí v horních vrstvách atmosféry, kde jsou velmi nízké teploty. Z argumentů klimaskeptiků pak vychází lidé jako bývalý prezident Václav Klaus, kteří prohlašují, že ke klimatickým změnám docházelo průběžně a že lidé svojí aktivitou klimatickou změnu nezpůsobují, jiní tvrdí, že ke klimatické změně nedochází. 

Vy se řadíte kam?

Považuji se za superalarmistu. Upozorňuji na zánik předchozích civilizací. A zejména na vztah mezi tím jak lidé nakládali s krajinou a vodou a tím, jak nakonec dopadli; civilizace většinou vyschly, například Mezopotámie, severní Afrika, území Střední Asie.

Za jasné oblohy ze Slunce přichází na zemský povrch 1000 wattů (1kW) na 1 metr čtvereční. Na 1 kilometr čtvereční přichází tedy energie odpovídající výkonu jednoho bloku Temelína. Na 10 kilometrů čtverečních v létě přichází množství energie, jako produkují všechny naše elektrárny dohromady. Pokud Slunce svítí na suchou plochu, tak se zemský povrch rozehřeje na 50 až 60 ºC. Od zahřátého povrchu se ohřívá vzduch, který pak stoupá vzhůru rychlostí několik metrů za sekundu. Piloti tento jev dobře znají a mohou dosvědčit jaký je to fofr. Každý, kdo do takové termiky vletěl s malým letadlem, jen tiše doufal, že křídla ten nápor vydrží. V místě odkud vystoupal ohřátý vzduch samozřejmě nevznikne vakuum, ale nasune se tam z okolí chladnější vzduch.

Většina lidí si při pohledu na suchou plochu myslí, že odsud k žádným ztrátám vody docházet nemůže, když tam přece žádná voda není. Ze ztráty vody v krajině jsou dnes často mylně obviňovány rybníky, mokřady i lesy. Někteří hydrologové tvrdí, že za vysušování krajiny jsou odpovědné rybníky, protože mají otevřenou hladinu, z níž se voda snadno odpařuje. Je pravda, že v létě, pokud neprší, může na malém rybníku klesat hladina i tempem 1 až 1,5 centimetru denně. To ale není způsobeno pouze sluneční energií přicházející na hladinu rybníka. Odpařování takového rozsahu odporuje hodnotám skupenského tepla vody. Tak intenzivní osvit u nás nikde nemáme. Zaznamenané poklesy hladin na malých vodních plochách jsou důsledkem nasávání vlhčího studeného vzduchu z rybníka a lesa na suchá rozpálená místa, odkud vystoupal zahřátý vzduch. Funguje to podobně jako fén na vlasy. My jsme bohužel udělali příliš mnoho suchých ploch. V dnešní krajině a městech často převládají přehřátá suchá místa nad vegetací zásobenou vodou. 

Dřív piloti větroňů hledali mrak označovaný jako kumulus, protože věděli, že pod ním jsou stoupavé proudy vzduchu. Snažili se k nim šikovně přiblížit, aby je to vytáhlo nahoru. Dnes řada z nich říká, že už žádné kumuly nenachází. Krajina je na velké ploše tak rozpálená, že stoupající horký vzduch v horních vrstvách atmosféry se spojuje s proudem ohřátého vzduchu, který z kontinentů proudí až nad moře. Těmito vzdušnými proudy naše krajina ztrácí mnoho vody. Jde o stejný jev, který zničil předchozí velké civilizace už ve starověku. Oni tehdy také vyschli, aniž pálili uhlí. Množství CO2 tedy nijak významně nezvyšovali. Vytvořili z krajiny postupně step a poušť a krajina se tak začala chovat. I my vytváříme z krajiny step a poušť, divíme se, že se krajina tak chová a svádíme to vyšší obsah oxidu uhličitého, metanu a oxidů dusíku. Nejdůležitější je přitom množství a chování vodní páry, které ovlivňujeme krajinným pokryvem, tedy vegetací, případně odvodněnými plochami. Mraky tlumí přicházející sluneční záření z 1000 W/m² na několik set W/m².

Jak je to se skleníkovým efektem a jeho dopadem na klima?

Účinky skleníkového efektu – tedy zvýšení zpětného vyzařování energie v důsledku zvýšeného množství oxidů uhlíku, metanu a oxidů dusíku v horních vrstvách atmosféry – jsou vypočítány. Podle údajů Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) činí od roku 1750 do nynějška 1 až 3 watty na metr čtvereční. Rok 1750 se počítá jako počátek průmyslové revoluce spojený se zvyšující se spotřebou fosilních paliv a tedy emisemi oxidu uhličitého. Slunce má teplotu kolem 6 000 °C  a vychází z něho krátkovlnné záření, které vnímáme jako světlo. Země má teplotu kolem 20 °C a vysílá zpět přes atmosféru do vesmíru dlohovlnné záření, které se částečně absorbuje ve vodní páře a dalších skleníkových plynech a tak se atmosféra trochu ohřívá. Podle IPCC se vrací z atmosféry k povrchu Země o 1 až 3 W/m² více, díky zvýšené koncentraci CO2 a dalších skleníkových plynů.

Kolem Země krouží satelity, které mimo jiné měří intenzitu energie přicházející k Zemi od Slunce. Země kolem Slunce obíhá po eliptické dráze. Pomocí družicových měření bylo zjištěno, že v průběhu roku proud energie, která dopadá na vnější vrstvu zemské atmosféry, kolísá v rozmezí 1320 až 410 W/m² – v závislosti na vzdálenosti Země od Slunce.

Sucho v ČR

Státní komise budou regulovat využívání vodních zdrojů

Navýšení skleníkového efektu 1 až 3 watty na metr čtvereční je tedy v rozsahu promile. Navíc musíme brát v úvahu, že jde jen o teoretický výpočet. Jde tedy o spekulaci. V praxi je to neměřitelné - i náročné přístroje pracující na družicích fungují s přesností kolem jednoho procenta. Tedy desetinásobek toho, s čím počítají teoretici skleníkového efektu. Měření samozřejmě probíhají i na Zemi. Ale ani nejdražší pozemské solarimetry nejsou schopny dosáhnout dlouhodobě přesnosti jedno promile, tedy měřit sluneční energii s přesností 1W/m². Navíc tzv. sluneční konstanta, což je množství sluneční energie přicházející na metr čtverečný v průměrné vzdálenosti Země od Slunce, kolísá v rozsahu jednoho procenta.

Z toho můžeme snadno dojít k závěru, že celá teorie skleníkového efektu je jen spekulace, nelze se přesvědčit měřením. Existuje řada vědeckých prací, které ji vyvracejí. Mnozí nositelé Nobelovy ceny tuto teorii opustili. Odmítli se účastnit cirkusu, který se kolem CO2 nyní točí, protože jej považují za podvod. Jenže mezitím se rozjel vlak s propagandou. Podle mého názoru až zločinnou, protože odvrací pozornost od skutečné příčiny změny klimatu, kterou zažíváme jako sucho a výrazný nárůst teplot v letních měsících. Příčinu je nutné hledat v hospodaření s vodou a vegetací na velkých plochách, zde se rozhoduje o distribuci sluneční energie v rozsahu stovek W/m² a rozhoduje se také o tom, zda se bude tvořit mlha a mraky.

Točí se v tom ale obrovské peníze…?

Evropská unie vypisuje velké granty v oblasti „nízkouhlíkové společnosti“, které jsou vlastně ideologické. V programovém období do roku 2020 jdou obrovské peníze na výzkum zdrojů oxidu uhličitého a metanu včetně toho, co a jak moc pšoukají krávy. Na jejich „závěry“ navazuje vegetariánská mánie, jejímž cílem je snížit spotřebu masa a omezit chov hospodářských zvířat. To je zcestné. Bez přírodních hnojiv v podobě zvířecího trusu v půdě přestávají fungovat biologické procesy. Půda umírá a proces jejího vysušování se ještě více zrychluje. 

V dalším období by klidně mohly přijít na řadu výzkumy, které by prokázaly škodlivost běhání, protože při běhu člověk produkuje více CO2. Vysoké zdanění fosilních paliv, zejména uhlí a podpora obnovitelných zdrojů včetně pálení dřeva mění mix zdrojů energie a v důsledku vede k degradaci lesů i půdy. Velké peníze se točí v emisních povolenkách a podporách obnovitelných zdrojů.

Co bychom měli v ČR dělat, aby nám nevysychala krajina?

Ještě že máme přehrady. Kdybychom neměli přehrady, tak by leckterá obec měla velmi omezený přísun vody. Týká se to i takových měst jako Jindřichův Hradec, odkud pocházím, a které dříve bralo vodu z řeky Nežárky. Otázka zní, co bychom měli dělat, abychom i za desítky let měli vodu v přehradách, aby se doplňovala podzemní voda. Měli bychom se poučit z kolapsu velkých starověkých civilizací, které postupně odlesňovaly a odvodňovaly krajinu, až vyschly. V novověku podobně vysychá Kalifornie, od poloviny 20. století subsaharská Afrika, mění se klima v Jižní Americe.

Měli bychom do krajiny vracet trvalou vegetaci. Snažit se, abychom měli co nejvíce vzrostlých stromů a keřů. Na první pohled se to zdá být nelogické. Někoho může napadnout, že čím více máme stromů, tím více vypařují vody. Jenže vodní pára, která je těsně nad lesem nebo sadem, vytváří ochrannou clonu. V případě velkých lesních ploch tuto jemnou páru vznášející se těsně nad stromy můžeme i vidět. V krajině, kde jsou vzrostlé stromy, nepůsobí síla, která žene vypařenou vodu rychle do horních vrstev atmosféry. Nazývá se turbulentní vzestupné proudění neboli termika. V rámci fyziky bývá označována též jako zjevné teplo.

V místech, kde roste 30 metrů vysoký les, stromy dokáží pohltit a rozložit přicházející energii ze Slunce tak, že dole při zemi je 22 ºC. V lese se drží chladný vzduch, ve kterém se udržuje vodní pára, která v noci a k ránu s poklesem teploty kondenzuje a sluneční energie „uschovaná“ ve dne ve formě skupenského tepla vodní páry se tak uvolňuje. Z toho nám plyne poučení, že se musíme naučit chápat, jak les funguje. A snažit se i v kulturní krajině vybudovat co nejvíce struktur podobných lesům. Nejbližší formy jsou sady. Výhodné je také agrolesnictví, což je kombinace lesa a pěstování kulturních plodin při současném nasazení meziplodin.

Co si pod tím máme představit?

Zemědělec a lesník rozhoduje svým hospodařením o množství a kvalitě odtékající vody a o místním klimatu. Jde o to, aby zemědělci po sklizni hlavní polní plodiny – třeba obilí nebo brambor - nenechávali pole dlouho holé. Když na prázdné pole svítí v létě slunce, tak se půda rozpálí i na 50 ºC. To je situace, kdy vzniká termika, která krajinu velmi rychle vysouší. Zatímco když zemědělci po sklizni hlavní plodiny ihned zasejí třeba hořčici, kterou pak mohou na podzim zaorat a použít jako zelené hnojivo, tak tím zároveň pomáhají bránit půdu proti vysušování. I takováto malá vegetace dokáže půdu ochladit a pomáhá udržovat v krajině vodu. Neměli bychom se obávat, že mokřady plýtvají vodou, protože mokřadní rostliny vydrží zatopení vodou a mokřady tak přirozeně zadržují vodu při povodni, tlumí povodňovou vlnu, při nedostatku vody zavřou průduchy a voda z půdy neubývá.

Můžeme se učit na pozitivních případech, které sbíráme z celého světa. V indickém regionu Maharashtra působí Rajendra Singh, který před několika lety obdržel Stockholmskou cenu za dobré hospodaření s vodou. Jeho týmu se podařilo obnovit krajinu tak, že dokáže znovu zadržovat vodu – v malých rybníčcích a vodních kaskádách. Hlavně tam ale dokázali vrátit vegetaci. V roce 1998 byl region postižen suchem tak, že z něj lidé v masové míře odcházeli. Po 10 letech práce s úpravou krajiny se tam lidé začali vracet a mohli začít znovu zemědělsky hospodařit. V Portugalsku v Tameře působí náboženská skupina, které se podařilo obnovit úrodnost údolí o několika km², které trpělo suchem. Podařilo se jim dosáhnout stavu, kdy se v této oblasti voda drží.

Zajímavý je příklad učitele v Keni v oblasti jezera Naivasha, který zadržováním dešťové vody vybudoval na dvou hektarech tři patra vegetace. Nejvyšší patro tvoří stromy, prostředním patrem jsou keře a mezi nimi různé byliny a zelenina, kukuřice, ságo. Z výnosů těchto dvou hektarů dokáže uživit 80 lidí.

Krásný příklad lze najít i v Austrálii. Peter Andrews chtěl v mládí chovat závodní koně. S partnerem koupil levně farmu s degradovanou půdou. Ze svých předchozích zkušeností s chovem koní věděl, že kůň potřebuje mít velmi rozmanitou stravu, konkrétně snad přes 100 druhů rostlin, aby si v případě problémů se zažíváním mohl najít tu, která mu pomůže. Proto se snažili na své pozemky vrátit co nejvíce druhů rostlin. Hráli si přitom s vodou. Při deštích zadrželi vodu a vybudovali mokřad a nechali v něm vyrůst rákosí. Po třech letech jej zaorali. Po několika letech mohli spokojeně konstatovat, že se jim podařilo prudce zvýšit výnosy píce a sena. Jejich metoda je označována jako Nature sequence farming.

Obecně se udává, že půda se obnovuje tempem průměrně 1 centimetr úrodné ornice za 100 let. Mokřad dokáže ročně vyprodukovat i více než 1 kilogram biomasy na metr čtvereční. Lidově řečeno, když mají rostliny dost vody, tak hodně rostou. Peteru Andrewsovi se podařilo předvést, že když nechá vegetaci s dostatkem vody několik let růst a naskládat do pater, tak lze po jejím zapracování do půdy dosáhnout podstatně rychlejší obnovy úrodné vrstvy. Naše zemědělství využívá úrodnou vrstvu, která vznikala v mokřadech (říčních nivách), klimaxovém lese a v úrodné savaně. Organické látky v půdě pocházejí z rostlinné biomasy, která potom byla potravou, tedy zdrojem energie, nejrůznějších organismů.

Co by z toho bylo možné použít u nás?

Potřebujeme pracovat s trvalou vegetací. To je jediná cesta, jak ztlumit rozdíly teplot. Pokud se má Evropa zachránit, tak musíme otočit velký vodní cyklus. Dnes v létě z rozpálené pevniny posíláme vodní páru nad moře. Velké lesní porosty jako amazonský deštný prales, prales v Kongu nebo i sibiřské pásmo lesů fungují naopak tak, že nasávají vodu z moře. Výzva, která před námi stojí, je dokázat totéž s kulturní krajinou. Za posledních deset let pokročilo podstatně poznání úlohy lesa v oběhu vody mezi oceánem a kontinentem díky teorii „biotické pumpy“. Neměli bychom zapomenout na ojedinělé pozitivní příklady obnovy krajiny u nás: obora Obelisk v nivě Dyje, pan Pitek, manželé Šrůtkovi na Vysočině, pozoruhodná je i právě otevřená výrobní hala firmy Likos ve Slavkově.

Je tedy nutné v Evropě znovu vysázet velké souvislé pásy lesů?

Lesů si musíme vážit. Lesníky je třeba ocenit jako ty, kteří svojí prací pozitivně působí na klima. Les je skvělý i z hlediska bilance oxidu uhličitého. Stromy snižují množství CO2 v atmosféře. Navíc pomáhá udržovat tzv. krátký koloběh vody v krajině.

Současně s tím je však nutné zemědělcům přiznat roli vodohospodářů. Dnes tímto směrem mainstream  neuvažuje. I zemědělský výzkum je zaměřen na maximální zvyšování produkce při co nejmenší potřebě vody. Což domyšleno do důsledků znamená vytváření stepí. Podle tzv. vodní stopy jsou „špatné“ ty rostliny, které potřebují k růstu více vody. Podle teorie biotické pumpy právě takové stromy „přitahují“ vlhký vzduch z oceánů. V prvé řadě je nutné poznat principy fungování vegetace v distribuci sluneční energie a oběhu vody. Opravdu zatím panují principiální neshody.

Pomohlo by sázení alejí podél silnic nebo rozdělení velkých lánů polí pruhy stromů jak tomu bylo v minulosti?

Samozřejmě. Strom je nejúčinnější klimatizační jednotka na světě. I menší strom vypařuje 10 litrů vody za hodinu. Když to vynásobíme skupenským teplem, které činí 0,7 kWh na litr, tak zjistíme, že za hodinu odebral takový strom z okolí 7 kWh energie, která se ze slunečního záření nepřeměnila na teplo, neohřálo se okolí. Energie dopadající ze Slunce je díky výparu vody ze stromu schovaná ve vodní páře. K dodání stejného chladícího výkonu bychom potřebovali dvě středně velké klimatizační jednotky, které se dnes běžně používají k chlazení kanceláří. Elektrické klimatizační zařízení má ale oproti stromu jednu podstatnou nevýhodu. Z chlazené kanceláře sice teplo odebírá a fouká do ní studený vzduch, teplo však vypouští směrem ven na ulici. Když se ve městech spustí klimatizace k chlazení vnitřních prostor budov, tak se současně mohutně – součtem téměř celého jejich výkonu - zahřívá město jako celek. Stromy tento nepříjemný vedlejší efekt nemají. Energie ze slunečního záření, která byla schována do vodní páry, se začne uvolňovat, když je chladněji, když se vodní pára sráží zpět na rosu. V technologickém klimatizačním zařízení obíhá toxická kapalina, rostliny využívají vodu, kterou přijímají kořeny a průduchy listů ji vypouštějí ve formě vodní páry – chladí a dokonale přitom vodu čistí.

V lese v létě naměříte ráno teplotu 18 a odpoledne 20 ºC. Ve stepi ráno teplota klesá až k nule. Protože když je jasno, tak půda během noci vyzařuje teplo k obloze, která má v horních vrstvách atmosféry -60 ºC. Les naopak v noci vyzařuje teplo do mlhy, která se nad ním drží, a která má elektivní teplotu kolem nuly. Rozdíl je 60 ºC. Ve stepi se přes den teplo přicházející ze Slunce „nemá kam schovat“. Velmi málo se ho může uložit do půdy, protože její absorpční schopnost je omezena. Povrch je rozpálený, ale už velmi mělce pod povrchem je půda chladná. Rozpálený povrch stepi nebo holé půdy přes den teplo odráží a vyzařuje zpět do vzduchu, což atmosféru ještě víc ohřívá. Když si tohle uvědomíme, tak nám dojde, že každý strom a keř nám pomáhá udržet klima aspoň v trochu snesitelnější podobě. Proto potřebujeme znovu sázet stromy a zadržovat vodu, kde je to možné. Místo kácení alejí, které dnes a denně můžeme vidět, potřebujeme stromy na volných a ekonomicky nevyužitelných plochách sázet. Rozčlenění velkých lánů polí řadami stromů by pak pomohlo i těm polím a zemědělcům, kteří je obhospodařují, protože stromy pomáhají v půdě zadržet vodu Tohle je zrovna jeden z námětů, kterým by se politici měli zabývat při úvahách jak použít dotace z EU.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Doc. RNDr. Jan Pokorný, CSc. (72) vystudoval biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracoval v Botanickém ústavu Akademie věd ČR, kde se zabýval fotosyntézou a ekofyziologií vodních rostlin a revitalizací mokřadů. Od roku 1998 je ředitelem třeboňské organizace ENKI. Ta se zabývá aplikovaným výzkumem v oblasti solární a krajinné energetiky, rybničního hospodaření, hospodaření s vodou v krajině, využití přírodních i umělých mokřadů. Pokorný také přednáší na českých i zahraničních univerzitách a napsal mnoho vědeckých publikací. Za knihu Water for Recovery of Climate obdržel se spoluautory cenu ministra životního prostředí.

Biolog a ředitel obecně prospěšné společnosti ENKI Jan Pokorný
Autor: Jan Pokorný Biolog a ředitel obecně prospěšné společnosti ENKI Jan Pokorný

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jana Kunšteková

Reklama
Reklama