O tom, koho pustí předčasně na svobodu, rozhodují soudci subjektivně. České právo není jednoznačné

Někteří vězni mohou požádat o předčasné propuštění už ve třetině uplynulého trestu, rozhodnutí jednotlivých soudců se ale často liší. V českém právu není postup dostatečně konkrétní. To může vést i k tomu, že si někteří vězni schválně přejí vykonávat trest ve vězení, odkud se pouští častěji. Problém kritizují odborníci i Ústavní soud.
Koho pustí předčasně na svobodu rozhodují soudci subjektivně. České právo není jednoznačné
Koho pustí předčasně na svobodu rozhodují soudci subjektivně. České právo není jednoznačné
foto: pixabay.com

reklama

Minulý týden byl na svobodu podmíněně propuštěn ex-lobbista Marek Dalík. Zažádal o něj v polovině svého trestu a soud mu vyhověl. Podle čeho ale soudce rozhoduje, zda vězně pustí na svobodu, či nikoli?

Vězeň, který se ocitl za mřížemi poprvé a nebyl potrestán za závažnou trestnou činnost, má nárok podat žádost o podmíněné propuštění po uplynutí třetiny jeho trestu. Recidivista či pachatel závažné trestné činnosti se o to může pokusit v polovině a „těžký“ zločinec po dvou třetinách.

Trestanec nicméně musí splnit tři zákonem stanovené podmínky - odpykání části trestu, zlepšené chování a záruka, že bude v budoucnu žít spořádaný život.

Ústavní soud (ÚS) už v minulosti konstatoval, že podmíněné propuštění není automatickým nárokem vězně. Někomu se tedy nemusí poštěstit nikdy a trest si musí odsedět celý.

Subjektivní soudci

Tématem se momentálně zabývá Pavel Kandalec z Masarykovy Univerzity, který se svým týmem rozjíždí výzkum zabývající se právě tím, jak soudy rozhodují o podmíněném propuštění. 

Podle prvních poznatků to vypadá, že záleží především na jednotlivých soudcích a jejich subjektivních postojích k dané problematice. To autor výzkumu nepovažuje za správné.

„Setkal jsem se s postojem soudců rozhodujících o podmíněném propuštění, kteří řekli, že dotyčného nepropustí, protože jim trestná činnost, za kterou byl odsouzen, přišla hrozná,“ řekl redakci TV Prima Kandalec.

„To je logicky nonsens. Pokud je nějaká trestná činnost hrozná, tak se to má projevit ve výši původního trestu,“ dodává. Někteří soudci si prý nárokují pravomoc nad rámec a přezkoumávají původní trest.

Hodnotit původní trest není podle Kandalce vůbec v pravomocích soudce rozhodujícího o podmíněném propuštění. Jeho výše byla udělena soudcem, který měl v té době všechny podklady, na jejichž základě se rozhodl.

„Zaznamenal jsem také případ, kde byla žádost o propuštění zamítnuta, s odůvodněním, že měl advokát odsouzeného tu opovážlivost, že podal dovolání k Nejvyššímu soudu,“ popisuje Kandalec.

Právě použití mimořádného opravného prostředku zde bylo použito jako argument, proč žádost zamítnout. „To je alarmující. Použití jakéhokoli opravného prostředku je právo a nemůže být nikomu vyčítáno,“ komentuje odborník.

Současný systém pak například vede také k tomu, že se mezi vězni povídá o tom, kde je největší šance propuštění „na půlku“ - tedy v polovině trestu. To potvrzuje i soudce Pavel Černý z Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Černý pro TV Prima řekl, že se mu před mnoha lety dostalo pod ruce několik dopisů, ve kterých dotyční psali, že by si přáli být po odsouzení převezeni do konkrétní věznice. A to do těch, kde je podle nich největší šance podmíněného propuštění. „Z toho by tato praxe vyplývala,“ souhlasí soudce.

 

Někde je problém

V loňském roce proběhla konference na téma „Podmíněné propuštění jako cesta do života“. Náměstek generálního ředitele Vězeňské služby ČR Simon Michailidis na ní prohlásil, že není přístup soudů k rozhodnutí o podmíněném propuštění konzistentní.

Podle něj by měly všechny krajské soudy postupovat stejně a mít na vězně stejné nároky. Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra dodal, že je hledání shody obtížné kvůli individualitě rozsudků a zločinů v různých částech republiky.

I tak by však podle něj mělo docházet k větší shodě napříč soudy. „Rozhodnutí by mohlo vyplývat rovnou ze zákona a subjektivní pocit soudce by se vyňal. Práce s vězněm by byla férovější,“ řekl na konferenci, o které informoval portál Česká justice.

Přílišnou obecnost v zákoně potvrdilo i usnesení Ústavního soudu z loňského roku. V něm ÚS poukazuje na „systémový problém“, který způsobuje nedostatečné vymezení kritérií pro podmíněné propuštění na svobodu.

„Sama zákonná úprava podmíněného propuštění používá namnoze neurčité pojmy, jejichž obsah dosud nebyl jednotnou interpretací vyjasněn ani v praxi,“ píše se v nálezu ÚS. To dělá právo nepředvídatelné a poskytuje soudům větší „manévrovací prostor“ při posuzování žadatelů o propuštění.

„S ohledem na ústavní principy právní jistoty a předvídatelnosti práva je nezbytné, aby odsouzení mohli předem vědět, jaká kritéria a skutečnosti budou podstatné při posuzování jejich žádosti o podmíněné propuštění a za jakých okolností mohou být podmíněně propuštěni,“ stojí dále v dokumentu.

Podle Ústavního soudu by navíc jistá právní úprava pomohla i samotným soudům, pro které je v současné době složité posuzovat individuální případy.

Právě tento nález je podle Pavla Kandalce posunem v problematice podmíněného propouštění. „Judikatura Ústavního soudu je dost výrazná. Ten nález je dostatečně srozumitelný a je povinností soudů ho reflektovat,“ říká.

Jako další krok označuje úpravu legislativy, která se připravuje a která by měla český systém více přiblížit evropským standardům. Co se týče nejednotné praxe soudců, je zapotřebí, aby na situaci zareagovala akademická obec, míní odborník.

Právě o to se snaží svým nový výzkumem, který by měl popsat praxi při rozhodování o podmíněném propouštění v ČR. Projekt je zatím v začátcích, první výsledky by ale měl přinést už během jednoho roku.

 

Štěpán Sochor

reklama

reklama