O zabití a malířství. Rejsek je na světě, i když je v pasti

Nevzal bych si z něj nic do pokoje ani do pracovny či na půdu naší chalupy, natož do ložnice. Jsou pochopitelně výjimky, kdy z některých obrazů, soch, objektů, kreseb, maleb, koláží, keramiky je stále cítit řemeslo výtvarníka, jeho lásku k tvaru, k barvě, k světlu, k prostoru, k přírodě.

A logicky mám rád umění „mých“ amazonských indiánů. Rádi malují na plátno z vydělaného lýka stromů zejména zvířata, která žijí v jejich okolí, běhají v lesích, plavou v řekách a létají ve vzduchu. Umí pochopitelně pracovat i s peřím ptáků, kdy jej skládají nejen podle barevného ladění, ale i podle vnitřního mytického významu, kterému my běloši vůbec nerozumíme. V tom je skryta vnitřní síla, hloubka jejich péřových ozdob, které nás udivují barevnými kombinace a fantazií se zakódovanými společenskými informacemi. Velmi rádi malují i geometrické obrazce přímo na svá těla v červené a tmavomodro až černé barvě, někdy s bílými hliněnými linkami. Na každou slavnost se malují a zdobí jinak. Právě to časté používání peří má i svůj pradávný význam. Je to snaha o přiblížení, propojení či doslova spojení s ptačími božstvy, snaha po létání.

Časté je i používání zvířecích masek s kůžemi, rohy, zuby, drápy, kožešinami či dokonce celými tělíčky malých barevných ptáčků, které jim mají také umožnit propojení s přírodní říší, s prapůvodními obyvateli naší Země. Dýchají z toho pradávné archetypy z počátků lidské civilizace, kdy lidé ještě žili se zvířaty a všichni byli lidmi i zvířata zároveň. Svými ozdobami a kresbami se snaží vracet do počátků světa, kdy byla i jasná pravidla o životě a smrti. Kdyby bylo jasné, co je před smrtí i po smrti. A i když indián se živí zabíjením, tedy přiváděním smrti zvířatům, přesto indiáni zvířata milují, obdivují, zbožňují a snaží se k nim přiblížit a pochopit. Život a smrt jedno jest a k přežití se musí i zabít. Ale i zabít se musí umět, tak, aby zvíře netrpělo. Vždy při tom si vzpomenu na moji babičku, která měla malé hospodářství se slepicemi a kachnami. Starala se o ně, ale když bylo zapotřebí, vzala sekeru, chytla slepici a na špalku ji odsekla hlavu, až krev stříkala. Rychle, chladnokrevně, bez žádných cirátů.

I u našich některých umělců vidíme snahu o spojení s přírodou, s jejími obyvateli. Nevyjadřují tím jen pouhé využití zvířecích těl s jejich barevností pro své umělecké dílo, ale často tím vyjadřují i svůj vztah a lásku k živým tvorům. Vynikající a známá keramička, sochařka a malířka Jindra Viková bezesporu patří mezi ně. Celou její tvorbou běží jak červená Ariadnina niť gepardi, myšky či psi a samozřejmě i lidské postavy. Je to především proto, že Viková zvířata a přírodu miluje a ráda se v ní pohybuje, toulá se po lesích a lukách a pozoruje ten nekonečný cvrkot života, ale i smrti. A protože bydlí za Prahou na bývalém statku, je přirozené, že má svého pejska a že v jejím domě žijí i myšky a rejsci, tak jak tomu vždy bylo. A je proto i logické, že všichni tito tvorové se dostávají na její keramiku, kresby, koláže. Jsou jako živé, ale posledně jsem byl doslova uhranut jejím posledním nápadem.

Připadal jsem si jako u mých indiánů Yawalapiti v brazilské Amazonii. Tehdy si můj přítel Ewelupe na několikadenní obřady a tance nasadil nejen bohatou péřovou čelenku z peří několika ptáků, ozdobil péřovými ozdobami ramena, hruď náhrdelníky se zuby jaguára a tapíra, pomaloval tělo červenou barvou ze stromu Bixa orellana, ale na záda si připevnil dokonce celého ptáčka. Ano zabitý ptáček byl součástí jeho slavnostní výbavy a nikomu to nevadilo. Naopak.

Jindra Viková si totiž nemaluje jen tak, ona se tím vlastně baví. Hraje si jako malá holka. A proto se jí nápady z hlavy jen sypou. Tak, jak se na ní sypou z okolí všechna stvoření, živá i mrtvá. Snaží se jako indiáni zvířátka z okolí poznat, přiblížit se k nim a pochopit je. A tak není divu, když ulovila do pastičky malého rejska ve svém obydlí, že jej nevyhodila. Nechtěla se s ním jen tak rozloučit a hodit do popelnice. Celou pastičku i s mrtvým zvířátkem umístila rovnou do svého obrazu, a jako indiáni propojila život se smrtí a navždy toto spojení zvěčnila. Dá se říci, že i toho rejska miluje a má jej ráda i v jeho smrti. K mrtvému skutečnému rejskovi na obraz dokreslila pouť přicházejících rejsků, kteří se se svým kolegou přišli rozloučit. Dojemné, lidské, zvířecí. Taková je i Jindra Viková. Tací jsou i mí amazonští indiáni. Hrají si se životem i se smrtí, protože vše jedno jest. Je to naše realita, naše existence.

Jindra Viková je česká sochařka, keramička, malířka, kurátorka a pedagožka. Pracuje s porcelánem a pálenou hlínou jako se sochařským materiálem. Významovou složku v dílech Jindry Vikové hraje mimo jiné malba na glazurách. Její dílo je zařazeno ve sbírkách řady českých (Národní galerie v Praze, Uměleckoprůmyslové muzeum, Moravská galerie v Brně a další) a zahraničních galeriích (Museo internazionale delle Ceramiche Faenza, Museum Victoria, Melbourne, Icheon World Ceramic Center…).

Mnislav Zelený