Ne vždy je vztah mezi matkou a dětmi idylický Zdroj: Pixabay
Dnes slavíme den matek. Tento významný den připadá vždy na druhou květnovou neděli, proto je každý rok datum jiné. Mateřství může mít mnoho podob. Maminky jsou v našich očích nejčastěji jako ty nejmilejší a nejkrásnější lidské bytosti. Někdy je však osud nevyzpytatelný a mateřská láska se může proměnit v psychické i fyzické týrání.
„Až do svých sedmi let jsem si svých rodičů velice vážila. Maminka, se kterou jsem trávila většinu času, pro mě byla tím nejdůležitějším člověkem na světě,“ vypráví svůj příběh Hana Ajasta (50). „Ať řekla, nebo udělala cokoliv, přijímala jsem to. Jako dítě jsem nechápala, že není v pořádku, když mi maminka neustále sugestivně tvrdí, že jsem k ničemu a nikdo mě nebude mít rád. Byla jsem živé a bezstarostné dítě a obvykle jsem se rychle oklepala. Netušila jsem, že se z takových slov nelze jen tak vyvléknout, protože se střádají v duši a způsobují vnitřní zranění,“ pokračuje Hanka ve vyprávění o svém vztahu s maminkou.
Začalo to nevinnou hádkou ve škole
Když bylo Hance 7 let, přišla její maminka během dne do školy, kde došlo k velmi emotivnímu střetu mezi ní a paní učitelkou. Následkem toho paní učitelka plakala. „Paradoxně jsem se cítila provinile, i když jsem vůbec neměla důvod a všichni mě ujišťovali, že za nic nemohu,“ říká.
„Prvního září příštího školního roku mě hned u školních vrat popadl za rameno hřmotný, starý a nepříjemný učitel, třídní z vedlejší třídy, z béčka. Odvedl mě do své třídy, já přišla o kamarády a nemohla proti tomu vůbec nic dělat. Moje hodná a milá učitelka se už zkrátka za žádnou cenu nechtěla potkat s mou matkou,“ vzpomíná Hanka.
Matčiny emoční útoky se neustále stupňovaly a Hanka před nimi utíkala do vlastního světa. Milovala knihy a čtení jí přinášelo úlevu a živilo její fantazii
Hana si zažila mnohé. Dnes pomáhá lidem v těžkých životních situacích
Hana si zažila mnohé. Dnes pomáhá lidem v těžkých životních situacích
„Až do jednadvaceti let jsem se každé ráno probouzela s automaticky naskakujícím prožitkem, že jsem poslední červ na zemi a měla bych zalézt pod kámen, abych neobtěžovala. Nijak mi v tom nepomohly ani samé jedničky z maturity na gymnáziu, ani prospěchové stipendium na vysoké škole. Pro mou maminku, která měla nedokončené textilní učiliště, jsem byla stále outsiderem, do něhož se s chutí trefovala, aby si vylila zlost a záchvaty zuřivosti,“ pokračuje ve svém vyprávění Hanka.
Vztah mezi matkou a dcerou byl tak od malička narušený. Od prvního incidentu v Hančiných sedmi letech měla Hanka z maminky strach, který se střídal s obdobím hrůzy a paniky. „To když se chovala obzvlášť agresivně, rozbíjela předměty, útočila na mého otce, svého manžela, který vše trpně snášel. Chránila jsem před matkou svou mladší sestru, samozřejmě tak, jak bylo v mých silách,“ říká.
Na druhém stupni základní školy, když matčiny zlé výroky překračovaly únosnou mez, se Hanka svěřila své třídní učitelce. Přestože to byla empatická žena a skvělá pedagožka, s touto situací si poradit neuměla.
Ani v těhotenství nebyla maminka Hance oporou
Když Hanka studovala vysokou školu, přišla revoluce. Byla jedním z horlivých propagátorů a zastánců změn ve společnosti. Našel ji její „princ na bílém koni“, zamilovala se, vdala a otěhotněla. „Připadalo mi, že už nemohu být šťastnější. Ale stále v mém životě figurovala matka. Neměli jsme vlastní byt, a tak jsme museli bydlet v patře domu u rodičů,“ vypráví.
Manžel velmi těžce nesl scény, které jim matka neustále dělala. Její agresivita se stupňovala a Hance bylo líto, že je muž nešťastný. Nebyl na takové jednání vůbec zvyklý, protože pocházel z kultivovaného prostředí.
Nakonec byli nuceni se odstěhovat, a to i přesto, že měla Hanka zanedlouho rodit. „Ani tehdy se mnou maminka neměla soucit. Zabodovala bezdůvodným křikem, urážkami a emotivními scénami,“ říká. Jakmile se rodina odstěhovala, Hančin muž přišel na to, kde je zakopaný pes a jednou pronesl památnou větu: „Ty potřebuješ hladit, protože tě málo hladili.“
Hanka se mu svěřovala s příběhy ze svého dětství, odkryla své vnitřní bolesti, zmapovala jejich kořeny a poté je odblokovala. „Přála jsem si naplňující život, ale chápala jsem, že s touto náloží podvědomých programů neštěstí by to nebylo možné. Stálo mě to hodně práce, jak moji, tak i spolupráce v rámci různých výcviků a kurzů, abych se jednoho rána probudila a zjistila, že mučivý pocit ze sebe samé je pryč,“ pokračuje Hanka.
Důležité je uvědomění si a odpuštění
Hančin vztah k mamince prošel dlouhým vývojem. „Bylo to pro mě poučné, protože jsem vždy objevila část nálože utrpení, kterou jsem od matky podvědomě coby nevinné dítě přijala. A protože jsem vytrvalá a důsledná, dařilo se mi matku víc a víc přijímat takovou, jaká je. Celé ty roky jsem se snažila být vzornou dcerou, která pamatovala na její svátky, narozeniny i Den matek a obdarovávala ji, ať se ona chovala jakkoliv,“ pokračuje Hanka.
Nelehké dětství a komplikovaný vztah s matkou ji přivedl k tomu, že v sobě dokázala najít schopnosti vnitřně uzdravovat lidi a pomáhat jim v jejich obtížných životních situacích. Se svým dnes již dospělým synem má Hanka krásný a přátelský vztah.
„Zpracovávejte svůj vztah k rodičům, už proto, abyste přestaly žít v převzatých vzorcích a rolích; dáte tak své rodině a budoucím generacím šanci na vytváření vlastní verze společného života. Milujte své děti, věřte v ně, dívejte se na ně jako na svébytné a svobodné bytosti; a nechte je včas odejít,“ vzkazuje Hanka.
Krásný den Matek
Martina Richterová
