Omyl tiskového mluvčího a následná zpráva zbouraly Berlínskou zeď

Paní Ida Siekmannová bydlela v Bernauerově ulici, kde ulice a chodník byly ve francouzském sektoru Berlína, zatímco průčelí budov na jižní straně ulice leželo v sovětském sektoru. Paní Ida se pouhým vyjitím z domu dostala do západního Berlína, kam chodila pravidelně navštěvovat svoji sestru.
pád Berlínské zdi
pád Berlínské zdi
foto youtube AP
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Ještě v červnu 1961 nejvyšší představitel NDR Walter Ulbricht na tiskové konferenci rezolutně prohlašoval: „Nikdo nemá v plánu stavět nějakou zeď“ (Niemand hat die Absicht, eine Mauer zu errichten). Byl srpen téhož roku, noc z dvanáctého na třináctého a patnáct tisíc východoněmeckých vojáků budovalo na hranicích obou částí Berlína dva metry vysoký a kolem 150 kilometrů dlouhý plot. Ráno, když se Východoberlíňané probudili, byl to pro ně šok. Mnozí z nich urychlili rozhodnutí a ještě na poslední chvíli relativně bezpečně zamířili na Západ.

Deset dní po začátku stavění plotu na hranici se 22. srpna 1961 rozhodla také Ida Siekmannová, že se dostane k sestře do Západního Berlína. Vzhledem k tomu, že její dům stál přímo na hranici, vybrala si pro únik skok z okna. Na chodníku na západní straně rozložené matrace její pád ale dostatečně neztlumily, byla těžce zraněna a nakonec zemřela. Stala se první obětí Berlínské zdi. Celkem jich do zbourání zdi bylo 150.

 

 

Budování zdi mělo opodstatnění pro východoněmecký režim v tom, že hrozilo pomalé ale jisté přesidlování východních Němců na Západ. Jen mezi lety 1949 a 1960 odešlo z NDR 2,6 milionů lidí.

Když byla ostnatá hranice dobudována, zbyl přechod jen ve Friedrichstrasse. Zakrátko v Berlíně místo ostnatého drátu vyrostla tři až čtyři metry vysoká zeď a na některých místech byla postavena ještě i druhá, aby vzniklo jakési ochranné pásmo – pásmo smrti. Nikdo nečekal, že zeď v Berlíně vydrží 28 let. Od té doby se hromadily případy různých až kuriózních útěků, bohužel často tragicky končících. Tím byl také poslední nešťastný pokus o útěk Winfrieda Freudenberga v březnu 1989, a to balónem. Freudenberg sice v noci za dramatických okolností překonal hranici, když jeho manželka nestačila nastoupit do zcela nafouklého balónu a on se již sám chystal přistát na západoberlínském letišti Tegel. To se mu ale napoprvé nezdařilo a po dalších několika hodinách, za denního světla, při druhém pokusu o přistání z balonu vypadl a zabil se.

V roce 1989 vlivem okolností takzvané perestrojky v SSSR a pukání „ledu“ v některých východoevropských zemích (Polsko, Maďarsko) se východoněmečtí občané dožadovali svobodného cestování za svými rodinami a příbuznými v Západním Německu a nejen tam. V Berlíně se 9. listopadu 1989 konala tisková konference vysílaná východoněmeckou televizí. Mluvčí vlády Günter Schabowski v důsledku špatné informovanosti na dotaz italského novináře na povolení cest občanů NDR do zahraničí začal nervózně a přerývaně mluvit: „Tedy... dnes jsme rozhodli... přijmout nařízení, které dovoluje každému občanovi NDR... opustit Východní Německo přes jakýkoli hraniční přechod.“ Namísto bouře ovací nastalo hrobové ticho. Potom se někdo zeptal, odkdy nařízení platí a Schabowski, ponořen do papírů a svého zmatku, řekl: „Podle mých informací... ihned, neprodleně.“ To už mezi novináři vznikl rozruch a do světa letěla zpráva, která zbourala Berlínskou zeď: „Podle mých informací... je to ihned, neprodleně“.

Davy obyvatel východního Berlína ve svých vozidlech i pěšky se zastavily před hranicemi. Nejvýše postavený důstojník pohraniční stráže ve východním Berlíně Harald Jäger na hranici Bornholmer Strasse, když viděl a slyšel v televizi tu zprávu, se sám sebe ptal: „Co se vlastně děje?“ Okamžitě pak telefonoval svému nadřízenému v operačním velitelském centru v Berlíně-Treptowu. Podle Jägerova vyprávění pro Der Spiegel lidé nebyli vůbec opilí, zatím neslavili, klidně stáli na hranici a chtěli přejít na druhou stranu. Poukazovali přitom na prohlášení, které slyšeli a viděli v televizi. Přijelo policejní auto a policisté amplionem hlásili, že si lidé mají dojít na policejní stanici pro cestovní doklady. Stanice ale byly v noci zavřené a lidé se rozezlení vrátili zpět na hranici.

Harald Jäger volal znovu nadřízenému a řekl mu: „Musí se najít řešení.“ Nadřízený důstojník řekl Jägerovi: „Zavolám na ministerstvo. Promluvím s ministrem nebo jeho náměstkem.“

V ten večer Harald Jäger opakovaně mluvil se všemi příslušnými důstojníky. Vojáci v tu dobu ve službě tlačili na Jägera: „Haralde, musíš něco udělat!“ Řekl jim: „Co mám dělat?“ Chtěl slyšet, co si ostatní myslí. Stáli v kanceláři a chtěli, aby jim Jäger řekl, co se má dělat. „Je to na tobě, jsi šéf,“ řekli. Jäger řekl: „Měl bych nechat občany NDR odejít? Nebo mám dát rozkaz zahájit palbu?“ „Pro rány boží!“ říkali vojáci.

Rozkaz zněl nestřílet, i přesto, že by došlo k narušení hranice. Lidé mohli být zraněni nebo zabiti i bez výstřelu, kdyby mezi tisíci shromážděnými na hraničním přechodu došlo k panice. Proto se Harald Jäger rozhodl a  dal svým lidem rozkaz: „Otevřete bariéru".

 

Mirko Radušević

Reklama
Reklama