Omyl tiskového mluvčího a následná zpráva zbouraly Berlínskou zeď

Paní Ida Siekmannová bydlela v Bernauerově ulici, kde ulice a chodník byly ve francouzském sektoru Berlína, zatímco průčelí budov na jižní straně ulice leželo v sovětském sektoru. Paní Ida se pouhým vyjitím z domu dostala do západního Berlína, kam chodila pravidelně navštěvovat svoji sestru.
pád Berlínské zdi
pád Berlínské zdi
foto youtube AP

reklama

Ještě v červnu 1961 nejvyšší představitel NDR Walter Ulbricht na tiskové konferenci rezolutně prohlašoval: „Nikdo nemá v plánu stavět nějakou zeď“ (Niemand hat die Absicht, eine Mauer zu errichten). Byl srpen téhož roku, noc z dvanáctého na třináctého a patnáct tisíc východoněmeckých vojáků budovalo na hranicích obou částí Berlína dva metry vysoký a kolem 150 kilometrů dlouhý plot. Ráno, když se Východoberlíňané probudili, byl to pro ně šok. Mnozí z nich urychlili rozhodnutí a ještě na poslední chvíli relativně bezpečně zamířili na Západ.

Deset dní po začátku stavění plotu na hranici se 22. srpna 1961 rozhodla také Ida Siekmannová, že se dostane k sestře do Západního Berlína. Vzhledem k tomu, že její dům stál přímo na hranici, vybrala si pro únik skok z okna. Na chodníku na západní straně rozložené matrace její pád ale dostatečně neztlumily, byla těžce zraněna a nakonec zemřela. Stala se první obětí Berlínské zdi. Celkem jich do zbourání zdi bylo 150.

 

 

Budování zdi mělo opodstatnění pro východoněmecký režim v tom, že hrozilo pomalé ale jisté přesidlování východních Němců na Západ. Jen mezi lety 1949 a 1960 odešlo z NDR 2,6 milionů lidí.

Když byla ostnatá hranice dobudována, zbyl přechod jen ve Friedrichstrasse. Zakrátko v Berlíně místo ostnatého drátu vyrostla tři až čtyři metry vysoká zeď a na některých místech byla postavena ještě i druhá, aby vzniklo jakési ochranné pásmo – pásmo smrti. Nikdo nečekal, že zeď v Berlíně vydrží 28 let. Od té doby se hromadily případy různých až kuriózních útěků, bohužel často tragicky končících. Tím byl také poslední nešťastný pokus o útěk Winfrieda Freudenberga v březnu 1989, a to balónem. Freudenberg sice v noci za dramatických okolností překonal hranici, když jeho manželka nestačila nastoupit do zcela nafouklého balónu a on se již sám chystal přistát na západoberlínském letišti Tegel. To se mu ale napoprvé nezdařilo a po dalších několika hodinách, za denního světla, při druhém pokusu o přistání z balonu vypadl a zabil se.

V roce 1989 vlivem okolností takzvané perestrojky v SSSR a pukání „ledu“ v některých východoevropských zemích (Polsko, Maďarsko) se východoněmečtí občané dožadovali svobodného cestování za svými rodinami a příbuznými v Západním Německu a nejen tam. V Berlíně se 9. listopadu 1989 konala tisková konference vysílaná východoněmeckou televizí. Mluvčí vlády Günter Schabowski v důsledku špatné informovanosti na dotaz italského novináře na povolení cest občanů NDR do zahraničí začal nervózně a přerývaně mluvit: „Tedy... dnes jsme rozhodli... přijmout nařízení, které dovoluje každému občanovi NDR... opustit Východní Německo přes jakýkoli hraniční přechod.“ Namísto bouře ovací nastalo hrobové ticho. Potom se někdo zeptal, odkdy nařízení platí a Schabowski, ponořen do papírů a svého zmatku, řekl: „Podle mých informací... ihned, neprodleně.“ To už mezi novináři vznikl rozruch a do světa letěla zpráva, která zbourala Berlínskou zeď: „Podle mých informací... je to ihned, neprodleně“.

Davy obyvatel východního Berlína ve svých vozidlech i pěšky se zastavily před hranicemi. Nejvýše postavený důstojník pohraniční stráže ve východním Berlíně Harald Jäger na hranici Bornholmer Strasse, když viděl a slyšel v televizi tu zprávu, se sám sebe ptal: „Co se vlastně děje?“ Okamžitě pak telefonoval svému nadřízenému v operačním velitelském centru v Berlíně-Treptowu. Podle Jägerova vyprávění pro Der Spiegel lidé nebyli vůbec opilí, zatím neslavili, klidně stáli na hranici a chtěli přejít na druhou stranu. Poukazovali přitom na prohlášení, které slyšeli a viděli v televizi. Přijelo policejní auto a policisté amplionem hlásili, že si lidé mají dojít na policejní stanici pro cestovní doklady. Stanice ale byly v noci zavřené a lidé se rozezlení vrátili zpět na hranici.

Harald Jäger volal znovu nadřízenému a řekl mu: „Musí se najít řešení.“ Nadřízený důstojník řekl Jägerovi: „Zavolám na ministerstvo. Promluvím s ministrem nebo jeho náměstkem.“

V ten večer Harald Jäger opakovaně mluvil se všemi příslušnými důstojníky. Vojáci v tu dobu ve službě tlačili na Jägera: „Haralde, musíš něco udělat!“ Řekl jim: „Co mám dělat?“ Chtěl slyšet, co si ostatní myslí. Stáli v kanceláři a chtěli, aby jim Jäger řekl, co se má dělat. „Je to na tobě, jsi šéf,“ řekli. Jäger řekl: „Měl bych nechat občany NDR odejít? Nebo mám dát rozkaz zahájit palbu?“ „Pro rány boží!“ říkali vojáci.

Rozkaz zněl nestřílet, i přesto, že by došlo k narušení hranice. Lidé mohli být zraněni nebo zabiti i bez výstřelu, kdyby mezi tisíci shromážděnými na hraničním přechodu došlo k panice. Proto se Harald Jäger rozhodl a  dal svým lidem rozkaz: „Otevřete bariéru".

 

Mirko Radušević

reklama

reklama