Pod tímto názvem se tento týden zásluhou Milana Syručka a Nadace Železná opona konalo v Evropském domě již druhé setkání aktérů a zájemců o zpravodajskou tématiku.
První kolo se odehrálo koncem ledna a mělo téma „Vztah zpravodajských služeb a veřejnosti“. Mezi panelisty byli představitelé producentů zpravodajských informací (Jiří Růžek, bývalý ředitel Vojenského obranného zpravodajství a Bezpečnostní informační služby, gen. Andor Šándor, bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby), koordinátoři zpravodajských služeb (Vadim Petrov a Jan Schneider, bývalí ředitelé Kanceláře Rady vlády pro zpravodajskou činnost), a zástupci uživatelů zpravodajských informací (bývalý ministr bez portfeje a velvyslanec v Rusku a na Ukrajině Jaroslav Bašta a bývalý první náměstek ministra obrany a velvyslanec v Indii a Japonsku Jaromír Novotný).
Z tajných na zpravodajské a zpět na tajné služby
Téma se týkalo změn ve zpravodajském prostředí, které nastaly v době gentlemanského konce studené války. Poté se tajné služby velmi otevřely veřejnosti a začalo se spíše hovořit o službách zpravodajských. V té souvislosti se adekvátně uvolňování mezinárodnímu napětí měnily i zpravodajské a bezpečnostní priority. To ale trvalo jen krátký čas. Napětí zase začalo houstnout a zpravodajské služby se začaly vracet ke starým paradigmatům (jinými slovy, ke starým nepřátelům).
Současně s touto změnou výrazně vyvstala role výročních zpráv, které zpravodajské služby každoročně publikovaly, i když jim to zákon nepřikazoval. Výroční zprávy začaly postupem času přitahovat stále větší pozornost, protože se staly – kromě některých, nebo jejich částí – zřetelnou součástí takzvané hybridní války a jejich perspektiva budila mnoho otázek.
Stalo se neblahou praxí, že se novináři začali odvolávat na nejmenované zdroje ze zpravodajských služeb a státy začaly vyvozovat důsledky z pouhých (byť „vysoce pravděpodobných“ neboli „highly probably“) zpravodajských podezření, která nebyla nijak potvrzena. To jsou způsoby (móresy), které vrhají společnost do předcivilizační fáze, kdy ještě k řešení vzájemných sporů nebyly ustanoveny soudy. Stačil klacek.
Panelisté se shodli na tom, že by se za této situace zpravodajské služby měly stát zase tajnými a – i když je to iluzorní – pokud možno se zcela odstřihnout od médií. V civilizovaném světě totiž není důstojné trpět situaci, kdy jsou například na nějaký stát uvalovány sankce za podmínek, které by žádný ze sankcionujících států vůči sobě nepovažoval za korektní.
Panelisté tedy vyhodnotili v této situaci publikování výročních zpráv zpravodajských služeb v budoucnu jako neperspektivní, protože se z této původně důvodné aktivity stalo politikum, což je ze zákona v této branži nepřípustné.
Budoucnost a charakter zpravodajských služeb
To bylo téma druhého kola, které se odehrálo 28. února. Z panelistů se omluvil Jiří Růžek (dodal však několik svých poznámek písemně), přibyl gen. Petr Pelz, bývalý ředitel Vojenského zpravodajství a bývalý velvyslanec v Afghánistánu.
Problematika byla diskutována „od podlahy“: zpravodajské služby - ano či ne? Snaha „dobře vědět“ je zaznamenána již v nejstarších historických análech a zpravodajské služby si historicky prostě svá místa ve státních aparátech vydobyly a přetrvaly v nich dodnes. Někde ale v podobě poněkud zplanělé, jindy či jinde jen ze zvyku, někde spíše jako jeden ze „symbolů státnosti“ (podobně prý stíhací letectvo). Někdy jsou tyto služby funkční, jindy funguje už jen „placebo efekt“.
Sloučením Německa a rozpadem Jugoslávie padly Jaltské dohody. Uznáním Kosova pak padl Helsinský protokol. V mezinárodních vztazích platí již jen hrubá síla. Zpravodajské služby ale mají (pohříchu nevyužívaný) potenciál snižovat napětí ve světě! Na základě toho došli panelisté shody, že dobrých zpravodajských služeb bude možná potřeba ještě více, než v minulosti.
Jakou architekturu by měl mít zpravodajský systém? K jeho podobě a charakteru služeb se velmi hodí zopakovat moudrá slova někdejšího ministra bez portfeje Pavla Bratinky, kterými zahájil pracovní schůzku s tehdejším zpravodajským expertem opozice Jaroslavem Baštou: „Budeme se snažit vytvořit takový zpravodajský systém, aby nám vyhovoval i v době, kdy budeme v opozici.“
Zpravodajský systém by měl co nejrychleji doznat oprav některých historických legislativních závad. Například Úřad pro zahraniční styky a informace (civilní rozvědka) je jedinou zpravodajskou službou, která nevznikla ze zákona (zákon pouze konstatuje, že tu je). Nadto je zařazena v rezortu vnitra, což je ale v ostrém rozporu s kompetenčním zákonem. Nabízí se elegantní řešení, inspirovat se vyladěným a logickým zpravodajským systémem německým, a vytvořit sloučením civilní a vojenské rozvědky službu jedinou, logisticky posazenou v rezortu obrany, za jejíž aktivity by zodpovídal ministr zahraničních věcí.
Kromě Bezpečnostní informační služby coby kontrarozvědky civilní by ještě působila menší vojenská kontrarozvědka. Celý zpravodajský systém by byl po vzoru britské Joint Intelligence Committee doplněn vládním analytickým pracovištěm, kde by kromě stálých byli i delegovaní analytici z dalších rezortů.
Za jeden z klíčových problémů ale panelisté označili většinově špatný, ignorantský anebo přímo nepřátelský přístup politiků – čest výjimkám. I zde totiž platí Keynesův výrok, že není nic, co by vláda nenáviděla víc, než být dobře informována, protože to celý proces rozhodování prodlužuje a ztěžuje.
Dalším problémem je parlamentní kontrola zpravodajských služeb. Země Beneluxu problém nežádoucí diskontinuity, dané volbami, vyřešily ustavením permanentních podpůrných expertních týmů, které nově zvolené poslance rychle uvedou do problematiky a poskytují jim odborné poradenství, aniž jakkoliv zasahují do výkonu poslanecké kontroly. Jistě by to stálo i u nás za více, než jen pokývání hlavou!
Panelisté se dotkli i vztahu zpravodajských služeb a trestněprávních orgánů. Bývalý ředitel BIS Růžek si ve své poznámce postesknul, že někteří „čučkaři“ v BIS si sami na sebe vyráběli ve svých důsledcích vlastně velmi kompromitující materiály, když poznatky o trestné činnosti nepředávali policii, i když jim v tom nebránil žádný zpravodajský zájem.
Zpravodajské služby nijak nepřekypují touhou naučit se umění, jak „zprocesnit“ poznatky o trestné činnosti tak, aby byly využitelné před soudem. Proto panuje nedůvěra mezi zpravodajci a policisty, přestože – a to je moje vlastní zkušenost z praxe – navázaná důvěra je oboustranně prospěšná.
Možným řešením by byla inspirace, jak po útocích 9/11 řešili mizernou spolupráci mezi CIA a FBI ve Spojených státech: instituce si vzájemně vyměnily styčné důstojníky, kteří prošli nejvyšší bezpečnostní prověrkou a dostali od partnerské instituce něco jako diplomatické agrément.
Závěrem bylo zmíněno, že žádný systém není samospasitelný, že jde vždy vposledku o lidi a jejich charaktery a v neposlední řadě i o jejich vlastenecký cit. Padlo i mnoho dalších dobrých podnětů, takže – i vzhledem k zájmu a všeobecnému souhlasu, že je třeba přestat chodit ultrakorektně kolem horké kaše – lze s velkou pravděpodobností očekávat další pokračování „Paradoxů zpravodajských služeb“.
Ambicí iniciátora této minisérie totiž je, aby se konkrétní závěry a podněty dostaly k těm poslancům, kteří by se jimi mohli nechat inspirovat, což by bylo ku prospěchu nás všech.
Jan Schneider
Autor je bezpečnostním analytikem a bývalým ředitelem Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost