Pátek 13. může přijít kdykoli aneb vzpomínky na Nový Zéland

Taky máte občas takové ty podivné dny, kdy se vám nic nedaří? A když se nedaří tak už pořádně? Takový den měla i Drahuš, krátce poté, co přijela na Nový Zéland.

Horka posledních dnů mě nutí vzpomínat na Nový Zéland, kde jsem strávila rok svého života a kde zrovna teď mají zimu. Byla jsem jednou z těch šťastlivců, kteří získali vízum working holiday a po dvou letech cestování v Asii jsem vyrazila za prací směr Oceánie. Ti, co mě trochu sledují, vědí, že cestuji s Drahuš, o které je i následující povídka (založená, bohužel, na pravdě).

Den Blbec

Byl čtvrtek, když se Drahuš rozhodla vyjet si na výlet. Konečně nasněžilo a chtěla se trochu projít na skialpech. Byl krásný den, sluníčko konečně vylezlo zpoza mraku, a tak stačilo jen natankovat a vyrazit.

První problém nastal již na benzínové stanici. Zjistila totiž, že neví, co to auto . Snažila se najít techničák, ale bezúspěšně (netušila, že takové věci na Zélandu nemají). Pak začala zkoumat autodírku vedoucí do nádrže, ale ani ta nic neprozrazovala. Rozhodla se tedy požádat jakéhosi procházejícího muže o pomoc.

„Dobrý den, prosím Vás, nevíte, na co tohle auto jezdí?“

Muž se na ní pobaveně podíval a začal auto obcházet. „Myslím si, že to bude benzín,“ odvětil po chvíli.

„Víte,“ vysvětlovala Drahuš, „já bych to potřebovala vědět jistě.“

V tom pán vytáhl telefon, a s pomocí internetu a SPZky, našel veškeré informace o vozidle. Byl to opravdu benzín. Drahuš poděkovala, otočila se a vydala se zpět k autu, když v tom se chlapec vrátil a dodal – benzín, to je to zelený a s úsměvem na rtech odešel. Jako by byla blbá bo co.

Když chcete na Novém Zélandu natankovat, musíte nejprve zadat, kolik dolarů za to chcete utratit. V domnění, že má zadat, kolik litrů chce nabrat, naťukala Drahuš „5“ a tak se stalo, že vzala necelé dva litry za 5 dolarů. Šla zaplatit a natěšeně vyrazila hory. Při výjezdu z benzínky se podívala na druhou stranu a málem nedala přednost. Brzdy však zareagovaly rychle, a tak to všechno dobře dopadlo. Proč tu všichni jezdí v protisměru?

Jak si tak jela, došlo ji, že s 2 litry moc daleko nedojede. Musí si zvyknout, že už necestuje na motorce. Vrátila se tedy k benzínce a vzala dalších deset litrů. Protože se však cítila trapně, sundala si bundu a čepici, předstírajíc, že to není ta stejná žába, co tam byla před pár minutami a brala za pět dolarů.

Když se blížila ke Coronet peaku (místní lyžařské středisko), byla ráda, že si půjčila auto, které údajně jede dobře do kopce a zvládá sníh bez obtíží. Až když se zasekla uprostřed silnice a kola na místě podkluzovala, došlo jí, že pravda bude někde jinde.

Jakýsi vyděšený Číňan na ni křičel, že má ihned nandat řetězy, jinak spadne ze srázu dolů. Odmítl ji postrčit a pořád dokola mlel, že bez řetězů to nepůjde. Děkuju za radu, řekla Drahuš, jenže to bych nějaké řetězy musela mít, že ano. Číňan málem omdlel.

Chlapec projíždějící kolem na ní zavolal, že se čtyřkolkou se to projet dá. Další rada nad zlato, říkala si Drahuš sama pro sebe, ještě že to vím. Hned je mi lépe. Nicméně když ji slíbil, že se pro ni vrátí a vytáhne ji nahoru, byla hned veselejší. Chlapec se však nevrátil a auta projíždějící kolem ji tam nechala napospas. Občas kdosi zamával nebo ukázal na hodinky, což mělo patrně znamenat, že nemá čas ji pomoci.

Drahuš však neztrácela svůj neutuchající úsměv na rtech, a dokonce se ji povedlo najít řetězy, které byly fikaně schované na neviditelném místě. Teď ještě přijít na to, jak se nasazují.

Vzala si návod (v němčině) a úpěnlivě se ho snažila pochopit. Není třeba lhát. Moc jí to nešlo. Přesto to brala s humorem a chechtala se u toho.

Když u návodu došla k bodu dva, měla již nohy a ruce zcela zmrzlé. Vzala si totiž jen letní boty – na co pohorky, když si chtěla jen rychle na pásech (rozuměj na skialpech) vyběhnout nahoru a frčet zpět domů. Když cítila, jak se propadá do sněhu a mrznou ji kotníky, trochu zalitovala. Ještě asi půl hodiny se snažila o nandání řetězů a přišlo jí směšné, jak je nešikovná.

V tom se objevili dva chlapci, kteří ji už asi nějakou chvilku pobaveně pozorovali. Oba zalehli pod auto a během čtvrt hodinky byly řetězy na svém místě. Drahuš chlapcům poděkovala a vydala se na parkoviště.

Výstup nahoru na horu

Tam zjistila, že stoupací pásy na lyže nesedí a ani vázání nebylo zcela funkční. Když dojela až sem, tak to přeci nevzdá. Vzala si sluchátka, pustila si motivační hudbu a vyrazila nahoru na horu. Již v prvním kopci ji bylo jasné, že to nebyl dobrý nápad. Lyže podkluzovaly a vázání botu drželo jen na dobré slovo. No nic, aspoň mám dobrý trénink, motivovala sama sebe Drahuš a šla dál.

Jenže v tom se ji rozpadla hůlka na tři kusy a nedalo se s ní dělat nic jiného než ji dát do batohu a jít dál jen o jedné. Byla to pěkná pakárna. Ještě že mám s sebou alespoň hudbu, říkala si, načež ji přestalo hrát jedno sluchátko. To už začínalo být trochu moc i na Drahuš. Do kopce se jí šlo ztuha, vítr sílil a Slunce začalo zapadat za hory. Já tam prostě vylezu, rozhodla se Drahuš a velmi pomalým tempem se blížila k vrcholu. Když se tam konečně doplahočila, měla pocit, jako by vylezla na Mt. Everest. Udělala pár fotek, a již skoro po tmě vyrazila dolů. Nebylo nic vidět a zapnutá sněžná děla ji to moc nezjednodušovala.

Na parkovišti pomohla jakémusi pánovi s nastartováním, protože se mu vybila baterka. Za odměnu ji pán pomohl sundat řetězy, které následně na parkovišti zapomněla.

Naštěstí si to uvědomila vcelku záhy, a tak se pro ně vracela jen asi 50 metrů. Když už byla skoro doma, skočila ji přímo pod kola černá kočka. Drahuš už nemohla dělat nic jiného než zavřít oči a vyslechnout si tu hroznou ránu.

Tak to byl tedy den.

Krom toho že při parkování ještě dvakrát trochu bourala (to se jí do té doby nikdy nestalo) se nic závažného nestalo a byla velmi ráda, když živá a zdravá zalehla do postele. Jen se trochu bála usnout, aby ji ta černá kočka ve snech nestrašila.

Populární filmy na Prima Zoom