Pěstounská péče na přechodnou dobu je dobrodružství, ve kterém nikdy nevíte, kdo k vám přijde a kdy odejde. Ale stojí to za to, říká pěstounka

Rozhodnutí stát se pěstounem zrálo v rodině Radky Švecové dlouho. V roce 2011 se manželé Švecovi definitivně rozhodli pro pěstounskou péči na přechodnou dobu. Co je potřeba udělat pro to, aby se rodina mohla stát pěstounem, jaké z toho plynou povinnosti a co na to stát? Radka Švecová se v rozhovoru svěřila, jak pěstounská péče silně ovlivnila její život.

Radko, když jste se před 9 lety rozhodli, že se stanete pěstouny, jak dlouho trvalo, než vám bylo dítě svěřeno do péče?

Od podání žádosti to trvalo více jak rok, než jsme byli zařazeni do tzv. evidence osob vhodných stát se pěstouny na přechodnou dobu. Ale to bylo před devíti lety, systém příprav nebyl na institut přechodné pěstounské péče připraven. Dnes jsou přípravy zaměřené na pěstounskou péči na přechodnou dobu v některých krajích velice koncepční a staví nejen na zahraničních, ale i na dosavadních tuzemských zkušenostech.

Co vás vedlo k tomu stát se pěstouny?

Oslovila nás myšlenka poskytnout domov a svou náruč především těm nejmenším, kteří na začátku svého života nemohou být, ať už z jakéhokoliv důvodu, se svou rodinou. V tomto období má přítomnost jedné pečující osoby nezastupitelnou roli pro další vývoj dítěte.

Může se stát pěstounem každá rodina, nebo je k tomu nutné mít určité předpoklady?

U pěstounské péče na přechodnou dobu jde o určité dobrodružství. Nikdy nevíte, kdy a kdo k vám přijde a kdy a kam odejde. Takže měl by mít smysl pro neplánované a nenadálé situace, nevypočitatelný vývoj, a hlavně nikdy neví, kdy bude „v cíli“. Vztah k dětem je základní předpoklad – přijímat dítě, které si s sebou nese „baťůžek“ plný neznáma, umět s dítětem pracovat, a hlavně pomoci mu vše zpracovat i za pomoci odborníků, aby to nevyřešené nebylo zátěží v jeho dalším životě.

Respektovat dítě i s jeho nedostatky a poskytnout mu pocit jistoty a bezpečí. Pěstoun musí být týmovým hráčem. Jde o velký okruh lidí, kteří pracují na příběhu dítěte a každý článek musí zapadnout do toho dalšího. Musí umět vpustit do svého života spoustu cizích lidí a zároveň umět uchránit svou rodinu a dítě, které má v péči.

Jak lze zvládnout psychicky fakt, že dítě je u vás jen přechodně, že si ho mohou biologičtí rodiče nebo rodina odvést?

Popravdě bylo pro nás první předání dítěte velice překvapivé z hlediska emocí. Ani jsme netušili, jak nás to emočně rozhodí. Vždy, už od přijetí dítěte do rodiny, pracujeme s vědomím, že je jeho přítomnost u nás dočasná. Víme, že nastane čas odchodu a rozloučení. Každé dítě nám přiroste k srdci, ať je s námi jakkoliv dlouho. Jsme přítomni každodennímu zázraku jeho vývoje! To je naprosto úžasné, a i když to prožíváme poněkolikáté, vždy jsme v údivu, jak to příroda nádherně zařídila.

Dnes jsme šťastní, že má příběh dítěte šťastný konec a odchází od nás, ať už ke své rodině nebo do rodiny náhradní. Že jsme mohli přispět a provázet ho maličkou částí jeho života.

Je možné milovat dítě v pěstounské péči stejně jako vlastní?

Podle mě není rozdílu, vždy by to měla být láska bezpodmínečná, a je jedno, zda jste dítě porodila či ne. Je to bytost, která je závislá na vaší péči. Žádné dítě nevlastníme, i když mnozí dospělí k tomuto vztahu tak přistupují. A je nám dána ta úžasná možnost být s ním a provázet ho do jeho života.

V případě dětí v naší přechodné péči však cítím mnohem větší odpovědnost, mám větší obavy. U vlastních dětí jsem si to tolik neuvědomovala, u pěstounských dětí je to více vědomé. Také mám mnohem více zkušeností, a tak jsem mnohem opatrnější a obezřetnější. Vždy se však snažím dítě respektovat, být tu jen pro něj a poskytovat mu pocit jistoty a bezpečí.

Co je pro vás jako pěstouny největší výzva?

Pro každého pěstouna je to asi jiné a mění se to s přijímaným dítětem. Ale určitá linka se line všemi příběhy. Žijeme prostě teď a tady v přítomnosti, nemohli jsme ovlivnit minulost, nemůžeme zásadně ovlivnit budoucnost. I když to, jaká ta budoucnost dítěte bude, bude záležet i na nás. Výzvou je, že můžeme svou troškou přispět k vyřešení krizové situace v životě dítěte. Hlavní je smířit se a vydržet, že to v systému někdy trvá nepředstavitelně dlouho a dítěti utíká čas. Čas, který pro něj letí mnohem rychleji, rychleji než pro nás dospělé.

Pěstounství není pro lidi, kteří jsou perfektní, ale pro ty, kteří mají otevřené srdce, míní odborník

Co všechno je třeba udělat pro to, aby se rodina mohla stát pěstounem, a jaké podpory od státu se dočkají, na to jsme se zeptali Julie Kochové z iniciativy Dobrý start.

„Pěstounství není pro lidi, kteří jsou perfektní, ale pro lidi, kteří mají otevřené srdce. Pěstouny mohou být rodiny s mladšími i staršími dětmi, bezdětné páry i lidé bez partnera. Důležité je, aby do rozhodnutí přijmout dítě šla celá rodina. Proto je nejprve potřeba všechno společně promyslet. S tím každému rádi pomůžeme, nabídneme zkušenosti pěstounských rodin i přehled o tom, jaké možnosti pomoci dětem jsou v konkrétním kraji,“ vysvětluje Julie.

Dodává, že zájemce o pěstounství čeká také kolečko na úřadech, kde je potřeba vyplnit nezbytné formuláře. S tím vším zájemcům může pomoci nedávno zahájený projekt Díky pěstounství, který se snaží pěstounům usnadnit cestu a poradit se vším, co je ohledně této problematiky třeba.

„Po kolečku formulářů pak následují přípravy pro budoucí náhradní rodiče, které žadatelům pomohou ujasnit si, jaké dítě by uměli a chtěli přijmout, co je čeká a na co se mohou těšit,“ říká Julie. Proces od podání žádosti až k přijetí dítěte trvá různě dlouho podle jednotlivých krajů. „Ta cesta bývá bohužel většinou dlouhá, může trvat půl roku, rok, ale i déle. Na konci celého toho maratonu je ale konkrétní dítě, které čeká třeba právě na vaši rodinu,“ popisuje Julie s tím, že na péči o přijaté dítě nejsou pěstouni sami. K ruce mají doprovázející organizaci, která jim pomůže porozumět prožívání dítěte a zvládat péči v klidu a s radostí.

„Vedle toho dostávají pěstouni také finanční odměnu, aby si třeba mohli dovolit být s dítětem více doma. V případě dlouhodobých pěstounů jednoho dítěte je to 12 tisíc korun hrubého měsíčně a také několikatisícový příspěvek na potřeby dítěte. U pěstounů na přechodnou dobu jde o zaměstnání na plný úvazek a pěstouni dostávají odměnu 20 tisíc korun hrubého měsíčně a taktéž příspěvek na úhradu potřeb dítěte,“ vysvětluje.

Jak se liší dlouhodobé pěstounství a pěstounství na přechodnou dobu? „U dlouhodobých pěstounů dítě vyrůstá jako běžný člen rodiny většinou až do dospělosti. Pěstouni na přechodnou dobu naopak pečují o děti jen nejkratší možnou dobu, několik týdnů nebo měsíců a nejdéle jeden rok. Pomáhají novorozencům i starším dětem v době, kdy se pro ně hledá řešení v náhradní rodině nebo se řeší návrat zpátky do biologické rodiny,“ uzavírá Julie.

Marina Richterová

Tagy: