Přichází stáří a vzniká problém, že mnozí lidé na něj nejsou připraveni, neumí si spočítat, zda budou moci splácet různé půjčky, neuvědomí si, že budou muset omezit svoje životní náklady, způsob života, velikost bytu a další okolnosti, o kterých jsme mluvili s Janem Lormanem, ředitelem a zakladatelem neziskové organizace Život 90.
„Zásah do života, když skončíte aktivní práci a stanete se starobním důchodcem, někteří lidé nezvládají. Jakmile skončí příjmy ze zaměstnání, tak si musíte umět spočítat, jak velké příjmy pak skutečně z důchodu budou. Ten, kdo má nejnižší plat, dosáhne na 80 až 90 % příjmu ze starobního důchodu. Jestliže má někdo střední příjmy, tak ovšem spadne přibližně na polovinu svého platu. A to je ten nejzávažnější problém. Další důležitý aspekt je rodina a vaši blízcí. Je spousta starých lidí, kteří chtěli zachránit svoje děti nebo vnuky a využili nějakých podivných půjček, spadli do problému a přišli o střechu nad hlavou. Jsou zde také tlaky blízkých, aby starý člověk odešel bydlet jinam, protože chtějí jeho byt. A ten starý člověk udělá tu chybu, když byt převede na děti nebo vnoučata. Stává se, že ho vystrnadí z bytu pryč,“ zmiňuje se o problémech Jan Lorman.
Překvapivým a přesto častým důvodem, proč se senioři dostávají do dluhové pasti, je podle Lormana i strach ze stigmatu. "I když stát na podobné lidi pamatuje a mohou zažádat o sociální dávky, lidé o tom často vůbec nevědí, a když už nějaké povědomí mají, tak se stydí si o ně říct,“ dodává Lorman.
Své o tom ví i sedmdesátiletý bývalý hospodský Jiří Mlejnek, který přišel během tří let o obě nohy. Rodinu ani příbuzné nemá a tak je odkázán jen sám na sebe. Z peněz, které dostává od státu, by si ale vlastní bydlení dovolit nemohl, a tak by i on pravděpodobně skončil jako bezdomovec. Měl ale štěstí a už přes rok bydlí v azylovém domě v Praze – Záběhlicích.
„Jsem tu spokojený, máme tady hezké sestřičky, je to tady bezbariérové. Pobírám starobní důchod, část mi hradí úřad práce a část si hradím ze starobního důchodu. Nic mi tady nechybí, jsem jim vděčný, že mi pomáhají,“ dodává invalidní důchodce z Prahy.
I přes nepřízeň osudu je pan Jiří soběstačný a dokáže se i coby invalida postarat sám o sebe. Právě to je totiž jedna z podmínek, které toto zařízení zřízené neziskovou organizací Naděje od klientů požaduje.
„Jedním z kritérií je, že klient ubytovny musí mít dostatek financí, protože pobytová služba u nás stojí 3720 korun, dalé musí být klient soběstačný. Podmínkou je, že klient si musí zvládnout uvařit, sám si nakoupit, dojít si k lékaři, osprchovat se atd. Jsme jediný bezbariérový azylový dům v ČR, který se zabývá touto problematikou, takže zájemce máme z celé České republiky a čekací doba k nám je rok a více,“ zmínila Barbora Brožová, sociální pracovnice z neziskové organizace Naděje.
Lidí, kteří žijí na hranici bezdomovectví, bohužel rok od roku přibývá a kapacity těchto zařízení nestačí, nebo se k této možnosti bydlení lidé ani nedostanou. Podle Víta Lesáka, ředitele Platformy pro sociální bydlení, je problém systémový a stát by měl zakročit.
„Pomohly by různé programy a legislativa, která by podporovala, aby to řešily obce, aby se senioři měli na koho obracet a měli reálnou šanci na bydlení. To znamená dlouho omílaný zákon o sociálním bydlení nebo dostupném bydlení, který by fungoval a s tím souvisí také nějaká reálná podpora obcí, ať už finanční nebo metodická, protože obce to zatím moc nedělají. Podle našich výzkumů asi dvě třetiny obcí nezávádějí nějaké sociální bydlení,“ uvádí Vít Lesák.
Změnu teď chce nastolit Ministerstvo práce a sociálních věcí. Nový návrh má zpřísnit vyplácení dávek na bydlení. Takzvaný Přídavek na bydlení by měl nahradit dvě dávky, které stát nyní vyplácí, a to doplatek na bydlení, který získávají ti nejchudší a příspěvek na bydlení. Vyřešit situaci seniorů na hraně bezdomovectví se tím ale téměř jistě nepodaří.
Adam Novotný
