Psycholožka o vysvědčení: Jedničky jsou v některých rodinách fetiš, zásadní nepoměr je i mezi reálnými schopnostmi dítěte a představou rodičů

Mnoho rodičů má na své děti často až nepřiměřené nároky. Jak tedy přistupovat k dítěti, abychom ho motivovali, ale zároveň mu dali najevo, že za horší známky se svět nezboří? Na to jsme se zeptali psycholožky Aleny Prouzové.
ilustrační foto
ilustrační foto
TV Prima

reklama

Jak jako rodič zvládnout emočně, že moje dítě nemá výsledky dle „mých" představ?

Četla jsem nedávno v jistém časopisu vyjádření známé osobnosti a současně také matky mj. k nadcházejícímu konci školního roku. Podle ní je nejdůležitější, že její děti jsou hrozně prima. „O to, aby měly samé jedničky, nám doma nejde. Škola není úplná priorita, jsou to spíš dobré vztahy mezi sebou a slušné vychování. No a pořádek, o který se aspoň trochu snažíme. Známky to určitě nejsou.“ Jistě, je rozdíl, zda mluvíme o rozdílu mezi jedničkami a dvojkami nebo o možnosti propadnutí. Tam asi tak relaxovaný přístup očekávat nelze. Přesto však mě potěšil důraz na vzájemné vztahy a tzv. slušné vychování, bez toho jsou nám i našim dětem samé jedničky a červené diplomy skoro k ničemu.

Vysvědčení by pro rodiče, kteří se svým dětem věnují a mají přehled o jejich aktivitách, nemělo být nikdy překvapením. Pokud to pro ně překvapení je, vypovídá to hlavně o nich, o špatném přístupu kvůli tzv. nedostatku času, maskujícímu mnohdy nezájem o děti, problematickému vztahu mezi rodiči a tím většinou i k dětem. Pak lze očekávat bouřlivou reakci rodiče na vysvědčení, které není podle jeho představ, ale kterou můžeme číst vlastně jako projev výčitek a nespokojenosti se sebou samým. Na konci června je třeba dávat dětem opakovaně najevo, že víme o jejich silných stránkách i slabinách, že není třeba se hroutit ze špatné známky, ale postavit se k problému čelem a známku si opravit, nebo lépe – změnit přístup k učení.

Mluvím o známkách a vysvědčení obecně, ale je velký rozdíl mezi žáky prvního a druhého stupně, mezi žáky základní a střední školy, mezi žáky a studenty státních a soukromých škol, mezi hodnocením klasickým - numerickým a hodnocením slovním. Mluvíme-li o známkách, automaticky máme na mysli hodnocení jednotlivých předmětů, ale o známkách, resp. hodnocení chování se v souvislosti s vysvědčením nemluví, přitom to je kategorie, která by měla stát nad všemi předměty, a která by měla rodiče zajímat především.

Děti se domů často bojí, když mají na vysvědčení špatnou známku (známky). Na koho se mohou obrátit v případě, že doma nenajdou pochopení? 

V jednotlivých městech existují linky důvěry dětí a mládeže, charitní linky, krizová centra. Pokud se však dítě může svěřit blízké osobě – prarodičům, příbuzným, sourozencům, je cesta urovnání většinou rychlejší a snazší. Na druhou stranu, když jsou známky výsledkem laxního přístupu nebo dokonce okázalého nezájmu o školu, pak mě napadá název staršího filmu „jen ho nechte, ať se bojí“.

Jaký dopad mohou mít na psychiku dítěte přehnané nároky od rodičů obecně? A jak s dětmi pracujete, abyste jim pomohla? Myslím tím i do dospělosti.

Obávám se, že obecně odpovědět nelze, protože tomu, co je přehnaný nárok, řada rodičů rozumí jinak. Asi každý však chce, aby jeho dítě dosáhlo minimálně na stejnou metu jako on, ve skrytu duše touží po tom, aby „dosáhlo dál, než mu ruka stačí“. Často vidím zásadní nepoměr mezi reálnými schopnostmi dítěte a představou rodiče. Pokud je rodič neagresivní, empatický, nešetří pochvalou, pochopením pro neúspěch, umí vyjádřit podporu a důvěru, nemusí tato situace nutně vést k traumatizaci a dítě dokáže dosáhnout vzhledem ke svým schopnostem velmi dobrých výsledků.

V opačných případech se s těmito dětmi, častěji však s dospělými, potkávám, protože nesplnění očekávání rodičů, mnohdy neadekvátních a tvrdě vyžadovaných, vnímají jako svoje selhání, svoji chybu. Často pak podobně negativně hodnotí ne svoje jednotlivé schopnosti, ale sebe sama jako osobnost. Z toho pak mnohdy plynou hodnocení jako „já nejsem schopen/na nic udělat dobře, za nic nestojím, už když začínám, tak vím, že to dopadne špatně“ apod., zkrátka sebehodnocení a ruku v ruce s tím sebevědomí se pak může limitně blížit nule. V podobných případech se společně snažíme někdy až archeologickou prací dobrat se základů všech pochybností a pak je postupně a zpravidla velmi klopotně korigovat. Bývá to zdlouhavá a obtížná práce. Horším negativním důsledkem je narušení vztahu k rodičům.

Představuje vysvědčení obecně pro děti velký stres?

Vysvědčení obecně znamená hodnocení práce. To vždycky představuje jistou dávku stresu, ať se týká školních dětí, nebo dospělých v zaměstnání. Protože ne já, ale někdo jiný hodnotí mé výkony, mé schopnosti.  Stres má většinou ošklivou nálepku, ale právě jistá dávka stresu patří k hlavním motivačním prvkům našeho konání. Může vést k vyšším fyzickým či psychickým výkonům, tedy i k lepšímu učení. Pokud však působení stresu přesáhne míru nebo trvá příliš dlouho, může být důsledkem úzkostné, depresivní, nebo naopak agresivní chování.

Pokud dítě ví, že nepracovalo tak, jak by mělo, má z vysvědčení obavy. Stres však nebývá v těchto případech spojen přímo s vysvědčením, ale s obavami, jak na vysvědčení zareagují rodiče. Jak už jsem zmiňovala dříve, pokud rodiče vědí, jak jejich děti pracují, jaké mají obtíže nebo naopak v čem jsou úspěšní, nemělo by je vysvědčení překvapit a děti by z vysvědčení nemusely mít přehnané obavy.

A co naopak - když dítě přinese samé jedničky a rodiče ho zahrnou dárky a odměnami. Kde je ta rozumná hranice?

Z jedniček se v některých rodinách dělá fetiš nebo dobře obchodovatelná komodita. U dítěte přirozeně nadaného by jedničky a dvojky měly být očekávatelné, tedy by měly být nijak přehnaně, ale přesto vždy oceněny pochvalou. Velkou pochvalu zaslouží vždy a bez rozdílu ty děti, které usilovnou a pilnou prací dosáhnou na horší známku, než je nějaká jednička nebo dvojka, ale pro ně znamená úspěch trojka. Každopádně jakákoli dobrá snaha vždy zaslouží pochvalu. Umění ve správnou chvíli pochválit stejně jako ve správnou chvíli pokárat znamená pro výchovu zdravě sebevědomého člověka víc, než si často můžeme představit.

Když rodič neudrží emoce na uzdě, jak to dítěti vysvětlit? Je namístě následná omluva, nebo to raději přejít, jakože se nic nestalo?

V podobných případech je vždycky třeba, aby se rodič nejen omluvil, ale aby se pokusil vysvětlit, co ho k podobnému chování vedlo. Tedy neomlouvat jen své chování, ale omluvit se za to, co svým chováním způsobil. Ideální rodič dříve myslí, než koná, takže jde svou frustraci ventilovat daleko z doslechu svých bližních, ale nikdo není dokonalý a bezpochyby to někdy ujede i vyhlášenému "rodiči roku". Pokud k podobnému úletu dojde jen zřídkakdy, dítěti to nijak neublíží, naopak vidí-li, že se jeho rodič omlouvá, naučí se snáze omluvu také vyslovit.

Martina Richterová

reklama

reklama