ROZHOVOR: I policisté si umí dělat legraci. Twitter pardubických „měšťáků“ je toho příkladem

Sociální sítě jsou významným nástrojem komunikace nejen teenagerů, ale také bezpečnostních složek. Twitterový účet pardubických strážníků se proslavil svým humorem a odlehčeností po celé republice. Kdo za ním stojí a jak s nápadem přišel?
ROZHOVOR: I policisté si umí dělat legraci. Twitter pardubických „měšťáků“ je toho příkladem
ROZHOVOR: I policisté si umí dělat legraci. Twitter pardubických „měšťáků“ je toho příkladem
Twitter/@MpPardubice

reklama

Twitterový účet městské policie v Pardubicích sází především na humor. Je tak populární, že si ho začali všímat i čeští politici. Oním kreativcem za klávesnicí je Jiří Sejkora, tiskový mluvčí městské policie v Pardubicích, jehož náplní práce je mimo jiné také spravovat účty na Twitteru, Instagramu a Facebooku.

V rozhovoru nám například řekl, že je podle něj internet „temné a děsivé místo“. Prozradil také, že jeho vtipné příspěvky čtou i lidé z nejvyšších míst u policie a ministerstva. A ohlasy jsou prý kladné.

 

 

Co vás vedlo k nápadu vést Twitter tímto specifickým, zábavným způsobem, raději než tím tradičním?

Co je vlastně tradiční vedení Twitteru? A co je tradiční zpráva? Jinak je ale odpověď jasná. Chtěli jsme komunikaci vést srozumitelně i k širší veřejnosti a nečekat se vším na prostředníky. A sociální sítě jsou tím místem, kde to jde. Přepis úředního jazyka ze svodek (souhrn událostí za určité období, pozn. red.) je něco, co dobrovolně bude číst málokdo. Tak jsme si řekli – proč to nezkusit zajímavě a čtivě. A v době internetu do kapsy prostě nemusíme čekat, až to za tři dny vydají noviny.

Kdo má váš twitterový účet na starosti? Jedná se o někoho z tiskových mluvčích, nebo je na to vyhrazen speciální zaměstnanec, který má s podobnou prací zkušenosti? 

To budu asi já… A ano, už jsem někdy byl na internetu. Je to temné a děsivé místo. Tímto zdravím bývalého kolegu Pavla Ryšavého, který mi jednoho dne Twitter vnutil a pořídil mi novou závislost. Fakt díky. 

Ale teď vážně. Na tiskovém oddělení jsme s kolegyní Lucií dva mluvčí a preventisté. Ona je ta krásná, ukecaná a já zase trochu umím sítě a něco málo vyfotit. To zní jako super kombinace. Twitter a Instagram spravuji já a mám to k běžné tiskové práci. A když je čas, chci chodit i ven, protože to zase baví mě a krom toho se tím báječně čistí hlava.

 

 

Nechali jste se někde inspirovat? Například v zahraničí?

Inspirace? Možná, ale ne ve smyslu opisování. Twitter jde celý za mnou a dělám ho tak, jak si myslím, že je to správné. Snad to nebude znít moc nafoukaně, ale před rokem ten účet nikdo neznal, to už teď neplatí. Účet městské policie by spíš měli sledovat lidé z daného města, ale my jsme asi tu městskou hranici už dávno překročili. Máme tam lidi z různých koutů republiky i ze zahraničí. Ze začátku se tady všichni polévali svěcenou vodou, ale pak se jednoho dne řeklo: Tak tu Pláničkovu metodu teda zkusíme. Asi jsme tím šli trochu do rizika, ale už teď víme, že se to vyplatilo.

Jak moc je pro vás důležitá role sociálních sítí? A pomáhá tento specifický způsob komunikace v něčem?

Sítě jsou pro nás něco navíc, ale zároveň to pomáhá, a docela dost. Jedním z cílů bylo ukázat, že rozsah práce strážníků je daleko větší, než ono donekonečna omílané rozdávání lístečků. Není to tady každý den přestřelka, únos, záchrana života a divočina. Strážník je dneska policajt, hasič, zdravotník, pečovatel, terénní sociální pracovník, psycholog, veterinář, údržbář, dřevorubec, potápěč, vyjednavač, jasnovidec a kouzelník. A to za jeden plat. Ono se to obecně tak nějak tuší, ale pak lidi přijdou k nám na facebook nebo twitter a objevují úplně nový vesmír.

 

 

Jaké máte zatím ohlasy od veřejnosti nebo kolegů?

Reakce jsou dobré. Až nás překvapilo, jak hodně. Někdy to totiž vypadá, že v tomhle národě je móda doslova flusat na měšťáky kvůli stokoruně za vlastní pitomost. My ani z podstaty nejsme ty populární složky IZS. Neošetřujeme babičky, nelezeme pro koťátka na stromy - i když vlastně tohle taky někdy děláme. Nejsme ale záchranka a hasiči. Ti populární, vždy kladní hrdinové, co vždy jen pomáhají. My lidem krom pomáhání také dáváme pokuty a přes prsty, připomínáme jim pravidla. A zkuste Čechům říkat, že něco musí nebo nesmí. To je hned zle. Ale když se to dobře vysvětlí a podá, tak to občas i někdo pochopí. A k tomuhle publiku chceme mluvit především.

A co se týče reakcí kolegů - my víme, že si to čtou hodně vysoko na ministerstvu vnitra i ten nejvyšší u policie a baví je to taky. A taky nejsme sami, kdo to takhle začal dělat. Podívejte se třeba ke strážníkům do Přerova nebo do Opavy. Poslední dobou začali s humorem koketovat i u hasičů. To nebude náhoda.

Jak přistupujete k tomu mít zajímavý obsah na Twitteru v kombinaci s tím, že jste institucí, která se stará o veřejný pořádek? Je důležité mít humorné příspěvky vyvážené těmi vážnějšími?

Na sociální sítě dáváme věci, které chceme veřejnosti ukázat. Všude opakuji: nejsme v žádném případě zábavný účet. Zároveň nám ale kreativita není cizí a když je možnost, tak ji použijeme. Humor ale při výběru obsahu není a nemůže být pravidlem. Pracujeme s tím, co nastane, a to jsou kolikrát i dost smutné věci. Ale je strašný rozdíl v tom, jak se třeba i zdánlivě banální věc podá. Jak vidíte, jde to dělat s lehkostí. A ty bizáry a kravinky fungují a lidem se dobře pamatují. A pokud si s nimi člověk zapamatuje i to poučení, tak to je to, co chceme.

 

Štěpán Sochor

reklama

reklama