ROZHOVOR: Píšou o zdraví a porodech, jak jim „zobák“ narostl. Sourozenci Samkovi vedou blog, který lidi baví

Alžběta a Vít Samkovi mají nejen sourozenecký, ale také pracovní vztah. Dvě zdánlivě odlišná zaměstnání jako je porodní asistentka a záchranář mohou mít hodně společného. Založili blog s originálním názvem Bulbem záchranáře a vulvou porodní asistentky. Oba zde sdílejí příběhy a události, při kterých jde o zdraví i o život. Jak vznikl název projektu a co je na své práci nejvíce baví?

Oba pracujete ve zdravotnictví. Jak jste se ke svému povolání dostali? Vždy jste chtěli pomáhat lidem?

ALŽBĚTA: Po maturitě jsem se zkoušela dostat na FFUK obor historie a český jazyk. Poté jsem se dvakrát neúspěšně zkoušela dostat na produkci na DAMU. A když už jsem nevěděla, co dál, tak moji mamku napadlo, že bych mohla dělat porodní bábu.

VÍT: Naprostou náhodou, po gymnáziu jsem se nemohl rozhodnout pro žádnou školu a sestra, která tehdy už studovala na porodní asistentku, mi řekla o oboru zdravotnický záchranář, takže jsem tam vyrazil.

Máte společný projekt Bulbem záchranáře a vulvou porodní asistentky. Můžete popsat, jak vaše spolupráce vznikla a také jak vás napadl název, který je hodně originální?

VÍT: Vloni v září jsem napsal na svůj Facebook takový delší status o první pomoci u laryngitidy, psal jsem to dost lidově a stal se z toho bůhví proč virál. V komentářích lidé chtěli, abych pokračoval a založil blog. Sestra už tou dobou měla na Facebooku svou stránku o porodech, a tak jsme si řekli, že bychom spolupracovali. „Bulbem záchranáře" napadlo mě, a když jsem říkal parťákovi, že ten blog budu dělat se sestrou, dodal k tomu „a vulvou porodní asistentky“, málem jsem smíchy spadl ze židle.

Co vás na své práci nejvíce baví?

ALŽBĚTA: Nejvíc mě baví pestrost. Každé dítě a každá matka mě něco nového naučí. Taky cítím, jak moc je potřeba o ženy v začátku mateřství pečovat a ukazovat jim, že nejvíce a nejlépe vědí ony samy.

Příběh o Silvestrovi vulvou porodní asistentky💃 Jednou jsme si v porodnici povídali o tom, která jména nám utkvěla v...

Posted by Bulbem záchranáře a vulvou porodní asistentky on Tuesday, December 31, 2019

VÍT: U záchranky mě baví nejvíc ta samostatnost. Jste za výjezd zodpovědní a nikdo vám do něj nekecá, což je fajn. Pak mě taky baví lidi, přijdou mi zajímaví. Na záchrance je můžete pozorovat dost zblízka. No a řízení s majáky, pochopitelně. To je čirá radost.

Vzpomenete si na konkrétní případ, který byl obzvlášť dramatický nebo nestandardní?

VÍT: Těch situací bylo moc. Hodně mě pobavilo, když jsme jednou přijeli na těžkou dušnost, paní měla otevřené dveře, seděla v obýváku a dusila se. A před ní stál docela obrovskej ovčák, prohlíží si nás jako snídani a vrčí. To je samozřejmě mimořádně zábavná situace, protože těžko můžete stát a na tu pacientku koukat, ale zároveň by vás zase neměl sníst pes, to byste moc nepomohli. Naprosto nebyl čas to řešit jinak, než že jsem mu rychle vysvětlil, že on je „good boy“, stejně jako my jsme „good boys“ a že máme společnej zájem, totiž zachráněnou paničku. Nakonec se po mně válel jak poslední štěně.

Alžběto, asistovala jste někdy u domácího porodu a jaký je váš názor na tuto problematiku?

ALŽBĚTA: Ano u domácích porodů jsem se pohybovala několik měsíců v roce 2008. Vždy budou ženy, které budou chtít rodit doma a náš systém by na to měl být připravený, což není. Místo hledání cesty, jak domácí porodnictví zajistit, tak jako jinde ve světě, se v Čechách stále debatuje o tom, jestli ano, nebo ne. Je třeba změnit legislativu, zajistit dokumentaci a spolupráci s porodnicemi a zdravotní záchrannou službou.

V čem vnímáte největší mezery ve zdravotnictví obecně?

ALŽBĚTA: Myslím, že je často rozhodováno „o nás, bez nás“. Na poslední sjezd České lékařské komory ani nepřijel ministr zdravotnictví, ani jeho zástupce. To je přesná ukázka. Ohromná zátěž dokumentace, která odvádí zdravotníky od pacientů a drží je u počítačů a papírů. Nedostatek personálu, díky nedobrému finančnímu ohodnocení.

VÍT: Naprostá nepřehlednost systému, mizerný vzdělávací systém zdravotníků, neinformovanost pacientů, byrokracie, nedostatek personálu, nedostatečná motivace těch kvalitních zdravotníků penězi, račte si vybrat.

Víte, vy už u záchranky nepracujete, můžete popsat proč?

VÍT: Třináct let bohatě stačilo. To není práce na celý život. Ty noční, to věčně nedojedené jídlo, víkendy, svátky. A do toho odhadem polovina práce, kterou děláte, nedává smysl. Jezdí se pro naprosté banality, supluje se převozová služba, praktický lékař, pohotovost, taxi. No a když jsem o tom pohovořil s panem Veselovským v DVTV, dozvěděl jsem se od vedení záchranky, že to tak není, nic se nezneužívá, všechno je v pořádku, jedeme dál. No tak já už prostě nechci jet takhle dál.

Váš blog, který společně vedete, má obrovskou sledovanost... V čem myslíte, že tkví hlavní úspěch?

VÍT: To těžko říct. Já tomu upřímně moc nerozumím. Asi tady chyběl někdo, kdo bude tato témata řešit tak, jak mu zobák narostl.

ALŽBĚTA: Myslím, že má brácha pravdu. Jsme slyšet, protože mluvíme lidsky, na základě svých zkušeností.

Plánujete společně nějaké další aktivity do budoucna?

ALŽBĚTA: Uvidíme, co nám život přinese, ničemu se nebráníme.

VÍT: To se vokáže, ale se sestrou kdykoliv cokoliv velice rád, s ní se báječně dělá.

Autor: Martina Richterová

Tagy: