ROZHOVOR: Robotizace pomáhá i v rehabilitaci, říká primář berounské nemocnice

A platí to o ní i dnes. Kromě rehabilitace má i oddělení vnitřního lékařství, jednotku intenzivní péče, následnou péči, artroskopické centrum, laboratoř klinické biochemie a hematologie, oddělení zobrazovacích metod včetně magnetické rezonance a mnoho specializovaných ambulancí. Ročně nemocnice poskytne své služby 220 000 pacientům. Například na magnetickou rezonanci se sem sjíždí pacienti z celého kraje. Čekací doba totiž není měsíce, ale dny.

Do pěti let vyroste v Berouně nové Centrum duševní rehabilitace. Na ploše 25 tisíc metrů čtverečních vznikne špičkové psychiatrické pracoviště až pro 150 pacientů. Na schématech léčby již nyní pracují přední odborníci na duševní zdraví, tak, aby mohlo Centrum duševní rehabilitace do pěti let zahájit provoz. Stoleté výročí tak bude Rehabilitační nemocnice Beroun slavit již s plně fungujícím Centrem duševní rehabilitace. Ve srovnání s výstavbou celé nemocnice před 90 lety jsou dnes náklady na jeho výstavbu samozřejmě na jiné úrovni. Měly by dosáhnout jedné miliardy korun.

Nejen duševní poruchy, ale i bolesti kloubů, snížená pohyblivost a úrazy trápí velkou část populace. A tak jsme si o současných postupech, možnostech a vizích povídali s MUDr. Ondřejem Horáčkem, Ph.D., primářem Rehabilitačního centra v berounské nemocnici.

Velkou část vašich pacientů tvoří lidé s různými neurologickými poruchami po autonehodách nebo se sportovními úrazy. Vzpomenete si na případ, který se vám za dlouholetou kariéru zapsal jakýmkoliv způsobem do mysli a nikdy se nevymaže?

Těch pacientů, na které z různých důvodů vzpomínám, je určitě více. Ale určitě nezapomenu na pacientku, která onemocněla nevyléčitelnou neurodegenerativní progredující chorobou, v důsledku které se zhoršovala její celková pohyblivost, chůze i řeč. I když byla pacientka postupně stále více omezena ve všech činnostech, tak neobvykle statečně s nemocí bojovala. Tak aktivní přístup jsem do té doby u podobně postižných pacientů nikdy nezaznamenal. V pokročilé fázi onemocnění, již hodně špatně pohyblivá, si troufla se skupinou přátel na cestu do Himálaje. Tam ještě ke všemu utrpěla po pádu zlomeninu klíční kosti, ale na vlastní žádost předčasně opustila nemocnici v nepálském Káthmándů a s pomocí přátel nakonec dokončila túru pod legendární osmitisícovkou Anapurnou. Pár dní poté, co na vlastní žádost nemocnici opustila, postihlo celou oblast katastrofální zemětřesení a nemocnice se zřítila. Všichni, kdo jsme ji znali, na ní vzpomínáme. Přestože jsme nepříznivý průběh její choroby nezvrátili, tak si troufám tvrdit, že jsme pomocí dlouhodobé několikaleté intenzivní rehabilitace a úsilí našich fyzioterapeutů a ergoterapeutů i v pokročilém stadiu onemocnění udrželi kvalitu jejího života na přijatelné úrovni. U nás byla vždy spokojená.

Jak se udržovat v kondici? Co byste doporučil člověku, který nikdy nesportoval, sport nemá rád, je si však vědom jeho důležitosti? Co by mohl provozovat tak, aby neskončil na vašem oddělení?

Pokud člověk nikdy nesportoval a chce nějak začít, tak je potřeba zvolit vhodnou pohybovou aktivitu a být opatrný zejména ve vyšším věku. Obecně se dá říci, že i ve vyšším věku je možné začít s pravidelným lehce vytrvalostním běháním, jízdou na kole, plaváním, ale zpočátku je nutné volit jen přiměřené tempo, neprovádět sport na maximum fyzických sil. Ve vyšším věku je třeba velmi opatrně začínat s takovými sporty jako například golf, squash, tenis, což jsou sporty, které vyžadují prudké švihové pohyby horními končetinami, kdy jsou namáhány loketní a ramenní klouby, ale i páteř. Může pak snadno dojít k přetížení uvedených oblastí s následným rozvojem bolestí. Začínat s golfem až v 70 letech není určitě vhodné.

Ročně přebíráte tisíce pacientů z oddělení akutní péče po stabilizaci jejich zdravotního stavu. O tom, že se zdravotnictví stále posouvá kupředu, není pochyb. V čem ale vidíte zásadní pokrok vy?

Na to nelze odpovědět jednou větou. Do všech oblastí medicíny pronikají nové technologie a počítačová technika. Díky tomu se zdokonalují diagnostické metody i terapeutické postupy včetně farmakoterapie. Doslova „revoluční“ změnou bylo před lety zavedení magnetické rezonance, která umožnila včasnou diagnostiku např. nádorů, zánětů, ale i poruch pohybového aparátu, jako jsou např. výhřezy meziobratlových plotének. Velkou naději dalo mnohým pacientům zavedení nových farmakologických postupů jako je třeba biologická léčba, která se využívá např. u pacientů s roztroušenou sklerózou nebo u revmatologických a kožních chorob. Byla propracována terapie řady onkologických onemocnění. Velký pokrok nastal i v oblasti kardiochirurgických operací a intervenčních kardiologických výkonů. Rozvoj zaznamenala transplantologie. Zdokonalila se diagnostika a terapie cévních mozkových příhod, což je velmi početná skupina pacientů, a přibývá jich. To pozoruji i na našem oddělení. Dnes je např. možné u těchto pacientů včas uvolnit sraženinu v mozkové tepně, buď farmakologicky nebo pomocí mechanických rekanalizačních postupů, což umožní předejít rozvoji těžkého neurologického postižení.

Na co by se měla věda naopak nejvíce zaměřit?

Myslím, že hlavní pozornost je potřeba zaměřit na prevenci a včasnou diagnostiku kardiovaskulárních, onkologických a neurodegenerativních onemocnění. Je dobře, že velká pozornost je věnována diagnostice a terapii Alzheimerovy choroby, což je v současnosti celosvětový problém.

Po studiu jste působil jako sekundární lékař na neurologické klinice FN Motol, pak jako ambulantní neurolog. Teď jste od roku 2011 primářem v Rehabilitačním centru berounské nemocnice. Jak velký rozdíl je přístup a péče o pacienty ve velké pražské nemocnici a v menším městě? Vidíte nějaký rozdíl i z pohledu lékaře?

Ve velkých fakultních nemocnicích je výhoda, že jsou k dispozici prakticky všechny odbornosti, a to obvykle 24 hodin denně. Jsou zde přítomni konziliáři všech oborů, a proto je taková nemocnice schopna zvládnout všechny složitější situace vlastními silami. V menší nemocnici musí být personál, zejména lékaři, samostatnější, s některými problémy si musí zkrátka poradit sami. V menší nemocnici je poněkud jednodušší organizační struktura, je méně administrativy, takže práce může být pružnější, je-li dobrá organizace. Komunikace mezi lékaři různých oddělení je těsnější, lépe o sobě vědí. Také zde snadněji seženete IT specialistu, když máte třeba problémy s programem na počítači, což každého lékaře může hodně „potrápit“.

Měl jste možnost, poznat své „řemeslo“ v rámci zahraničních stáží. Co vám tento pobyt dal a myslíte si, že by měl/mohl každý lékař, který má tu možnost, krátkou zahraniční stáž absolvovat? Proč?

Byl jsem před 15 lety na stáži ve špičkové univerzitní nemocnici v Houstonu v USA (Texas Medical Center) a poznal jsem zde blíže práci v „Institutu pro rehabilitaci a výzkum“. Tehdy jsem oceňoval jejich rozvinuté technologie a špičkové rehabilitační přístroje třeba pro pacienty po poranění mozku a míchy. Jsem rád, že v současné době máme v našem Rehabilitačním centru k dispozici téměř podobné přístrojové zázemí jako měli tehdy v Houstonu. V Houstonu také měli vynikající personální zajištění, pokud jde o sanitáře, ošetřovatele a různé specializované asistenty, což umožňovalo, že téměř každý jejich těžce postižený neurologický pacient měl kolem sebe tým pracovníků, který zajišťoval dlouhodobě komplexní péči po velkou část dne. Bylo to možné díky jejich systému financování zdravotní péče, ale také finanční podpory ze strany soukromých subjektů. To jsem jim tehdy trochu záviděl.

Mezi vašimi pacienty se objevila také řada známých osobností jako např. Josef Laufer, Marie Poledňáková, Hana Hegerová, Imrich Bugár nebo Vlastimil Harapes. Každý lékař říká, že důležitý je individuální přístup k pacientovi. Jak vypadá ten váš přístup?

Každý lékař ví, že přístup k jednotlivým pacientům musí být vysoce individuální. Je důležité, abychom s pacientem komunikovali citlivě a srozumitelně, a to s přihlédnutím k jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu a přiměřeně k úrovni jeho vzdělání. V rehabilitaci vždy volíme specifický přístup u pacientů s akutními i chronickými bolestmi hybné soustavy nebo u pacientů s depresivními a úzkostnými projevy. Důležité je správně pacienta informovat o podstatě a prognóze onemocnění a také mu včas srozumitelně sdělit výsledky pomocných vyšetření. Dnes mají pacienti např. přístup k výsledkům jejich magnetické rezonance a nejsou-li včas o podstatě jejich MRI nálezu odborníkem přiměřeně informováni, mohou i nevýznamné změny vnímat jako závažnou poruchu a podlehnout panice. S tím jsem se několikrát setkal např. u nepoučených pacientů, kteří za mnou přišli s výsledky jejich magnetické rezonance páteře, kde měli popsaný výhřez meziobratlové ploténky, a měli obavy, zcela zbytečné, že ochrnou, nebo že přestanou chodit a možná skončí na vozíku.

Délka pobytů u neurologických, traumatologických pacientů, pacientů s ortopedickými diagnózami a po operacích páteře je nejčastěji kolem 3 týdnů. U pacientů po artroskopiích jsou pobyty kratší – dá se za takovou dobu vrátit k „normálnímu“ životu?

U pacientů po artroskopických operacích jsou pobyty skutečně kratší, protože nejde o tak velký operační zásah. Je to šetrná operace, volí se miniinvazivní přístup, kdy se do kloubu proniká ze dvou malých vstupů. Také rekonvalescence je u této operace rychlejší. Avšak je nutné, aby takový pacient delší dobu samostatně po odborném zácviku specializovaně cvičil s cílem obnovit hybnost příslušného kloubu a také aktivitu a koordinaci svalů kolem operovaného kloubu.

Může nějak pacient přispět k rychlejší rekonvalescenci po operaci či úrazu?

Hojení tkání (kloubů, svalů a kostí) po úrazech a operacích probíhá určitou rychlostí a rehabilitací toto ovlivníme jen částečně. K rychlejší rekonvalescenci pacient nějak zásadně přispět nemůže, velmi důležité ale je, aby dodržoval všechna režimová opatření plynoucí z typu operace, např. pokud jde o nezbytnou dobu odlehčování operované končetiny. Pacienti po ortopedických a traumatologických operacích musí být trpěliví, což je občas problém. Někdy musíme pacienty, zejména ty mladší a sportovně založené, trochu „brzdit“, aby cvičení nepřeháněli a nepřetížili tak operovaný kloub nebo končetinu.

Co byste poradil lidem, které trápí „běžné“ bolesti kloubů či zad? Jaké jsou vaše rady pro mladého člověka a co byste poradil seniorům, kteří trpí tímto druhem bolestí velmi často a opakovaně?

Záda asi bolí občas každého, jde o to, aby bolesti nebyly příliš intenzivní a dlouhodobé. Mladí lidé mívají často nezávažné bolesti z přetěžování při sportování, nevhodném posilování nebo mnohahodinovém sezení v autě nebo u počítače. Pak pomáhá úprava pracovního režimu, přehodnocení sportovních aktivit a zařazení kompenzačního cvičení. U seniorů může pobolívání v zádech zase souviset s narůstajícím přetěžováním páteře při zhoršujícím se držení těla, které je ve vyšším věku časté, ale také s osteoporózou (zejména u žen) nebo mohou být bolesti třeba i prvním projevem Parkinsonovy choroby. Samozřejmě mohou být u seniorů hlavní příčinou pokročilé degenerativní změny páteře. Terapie bolestí zad u seniorů se pak odvíjí od toho, co je jejich hlavní příčinou.

Spousta lidí trpí tzv. fóbií z bílých plášťů. Poraďte, jak něco takového odbourat?

Syndrom „bílého pláště“ se u některých pacientů objevuje a může mít různou podobu. Tento syndrom souvisí s určitým psychickým „nastavením“ pacienta, s jeho nejistotou a úzkostí, kterou zažívá v neznámém prostředí, kdy neví, co ho čeká. Takový pacient se uklidní poté, co získá pocit důvěry a bezpečí. Důležité je pacienta přiměřeně a citlivě informovat o všem, co se týká jeho zdravotního stavu. Pochopitelně nezbytný je vlídný přístup zdravotnického personálu.

Jste spoluautorem publikace „Rehabilitace v klinické praxi“, máte ještě nějaké další spisovatelské ambice? Zkrátka - máte na srdci v rámci vašeho oboru něco, co byste chtěl touto formou okolí říct?

Po vydání publikace „Rehabilitace v klinické praxi“ jsem ještě publikoval několik menších prací v odborných časopisech a občasně přednáším na odborných kongresech. Protože se v našem rehabilitačním centru hodně věnujeme rehabilitaci pacientů po cévních mozkových příhodách, tak bych některé naše zkušenosti rád publikoval. Také bych chtěl prezentovat zkušenosti s rehabilitací pacientů trpících Parkinsonovou chorobou, protože tyto pacienty také často přijímáme ke komplexní rehabilitaci a z pohledu rehabilitačního lékaře je zde mnoho nedořešeného.

Co je nového ve vašem oboru?

Také do našeho oborou pronikají nové technologie. Velkým přínosem byl vývoj robotických přístrojů, které umožňují roboticky asistovanou rehabilitaci. Na našem oddělení používáme tzv. „robotickou ruku“, tzv. přístroj „gloreha“, který umožňuje rehabilitaci postižené ruky u neurologických a traumatologických pacientů. Neocenitelné služby poskytuje některým pacientům další moderní přístroj - tzv. „funkční elektrická stimulace“. Je to přístroj umožňující elektrickou stimulaci nervů, jak ochrnuté dolní končetiny (což zlepšuje kvalitu chůze), tak se také používá při ochrnutí horní končetiny, kdy zlepšujeme na ochrnuté ruce např. stisk a úchop. Tento přístroj je tedy užitečný u pacientů po cévních příhodách nebo s roztroušenou sklerózou.

Jak jste spokojen se zdravotnictvím v České republice? Co by se mohlo/mělo zlepšit?

Myslím, že zdravotnictví v ČR zažívá velký rozmach. Důležité je, že máme kontakt s ostatním světem. Spousta oborů se modernizuje a zařazují se nové diagnostické a terapeutické postupy. Máme vynikající osobnosti v oblasti kardiochirurgie, plicní chirurgie, neurochirurgie, ale i v jiných oborech. A nejvíce mne těší, a zde asi mluvím nejenom za naši nemocnici, že máme nadějnou generaci mladých lékařů, kteří již mohou získávat zahraniční zkušenosti a kteří postupně přebírají štafetu, jsou dobří odborně.