Šikana: 20 znaků, že se může týkat vašeho dítěte a 4 rady, jak se zachovat, pokud se ho týká

Stopadesát tisíc dětí (žáků a studentů od mateřských po střední školy) je terčem šikany. Takové jsou kvalifikované odhady výzkumů – ty „pozitivní“. Podle psychoterapeuta a předsedy Společenství proti šikaně Michala Koláře může být ale číslo až dvojnásobné. Celá řada obětí totiž o svém trápení neřekne nic ve škole ani doma. „Pro to dítě je bolestivé, zraňující, když má o tom mluvit, o tom, jak mu ubližovali, jak ho ponižovali, a hrozí mu, že ztratí poslední zbytky sebeúcty. Má strach z pomsty, má třeba i pocit viny, když to na ně řekne, může být i do jisté míry závislé na agresorech. Je řada důvodů, proč dítě mlčí,“ říká Dr. Michal Kolář. A také se může stát, že dítěti vlastně nikdo ani nevěří.

5 stadií šikany. Všude je někdo „slabší“

„Státem ratifikovaná Úmluva o právech dítěte zaručuje všem dětem v pedagogických zařízeních bezpečný pobyt bez poškozování zdraví a ohrožení života,“ uvádí Policie ČR na svém webu. Počáteční stádia šikany se více či méně vyskytují na každé škole, včetně soukromých. „První stadium se v podstatě odehrává v jakékoliv skupině. Všude je někdo neoblíbený nebo nevlivný, na jehož úkor je prima si dělat „legrácky“. Pak to ale jde dál, skupina si najde jakéhosi otloukánka. Třetí stadium je už klíčové, kdy se vydělí jádro útočníků a systematicky začne šikanovat nejvhodnější oběti. Do této chvíle lze věci jasně řešit. Následně ale dojde k bodu zlomu, kdy se šikanování stane nepsaným zákonem i pro opravdu slušné děti a celá skupina se stává krutou. V pátém stadiu – totalitě – se stane šikanování skupinovým programem,“ vysvětluje psychoterapeut Kolář, který před třiceti lety téma šikany na školách u nás otevřel. Vytvořil a ověřil Hradecký školní program proti šikaně, jehož výsledky patří mezi nejlepší na světě. Tam, kde byl program zaveden, se šikana za 4 měsíce snížila o polovinu. Obecně ale zásadní průlom v tom, že by se oproti minulosti šikanovalo méně, prý nenastal. Jedním z hlavních důvodů je podle Koláře odborná nepřipravenost pedagogů a dalších odborníků šikanu řešit.

Šikana vs. škádlení

Nejčastěji se na školách odehrávají první tři fáze šikanování, k těm nejdramatičtějším situacím, kdy „jde o život“, dochází naštěstí méně. Zákonitě dochází v každé třídě ke „hře se strachem“ a k různým typům škádlení (přátelské, neobratné, divoké a agresivní). Stačí málo a například agresivní škádlení přeroste v zárodečnou šikanu. Rozlišit škádlení a šikanu v praxi není vůbec jednoduché. Orientačně lze říci: „Když chcete někoho poškádlit, tak by to měla být legrace nejen pro vás, ale i pro toho druhého. Kdyby byl druhý zaražený, posmutnělý, tak se mu omluvíte. A pokud by začal plakat, tak si sypete popel na hlavu. A nepokračujete. U šikany je to obráceně. Tam se chce ublížit, zranit, chování se opakuje, případně přitvrzuje,“ upozorňuje Dr. Michal Kolář. Lze ještě doplnit, když někdo někoho škádlí, tak ten druhý mu to může vrátit, může „rozepři“ ukončit a podobně.

Šikana, u které tedy oběť nemá šanci se většinou bránit a zastavit ataky, není obvykle „bitva“ jeden na jednoho (to lze pak snáz vyřešit), ale jedná o seskupení více agresorů vůči jedné oběti. Velmi často se objevuje tzv. vztahová šikana. Tam jde o to, že agresoři neútočí přímo na konkrétního vybraného spolužáka, ale pomlouvají ho a izolují. To je ale stejně bolestivé jako fyzické útoky, přímá slovní agrese, ničení pomůcek a věcí oběti. I v těchto případech se šikanovaný žák může zhroutit a je to pro něj velmi zraňující.

Podle Michala Koláře se přitom za nepříznivých okolností může stát obětí úplně každý, zrovna tak i agresorem. „Hluboko v člověku je zakořeněna náchylnost jak k soucitu, tak ke krutosti. Stačí málo, a něco z toho se dostane na povrch,“ tvrdí psychoterapeut. A dodává: „Obětí se může stát i dítě zdatné, odvážné, bezproblémové, chytré.“ Podle informací policie bývají nicméně obětmi nejčastěji děti, které se neumí nebo nemohou bránit, případně se jakýmkoliv způsobem odlišují od očekávaného průměru (nosí brýle, přestěhovalo se, má nadváhu a podobně). Také se může jednat o dítě fyzicky slabé, jiné barvy pleti, případně uzavřené nebo velmi chytré – tzv. dětský genius. A někdy se dokonce celá situace může obrátit proti oběti, kdy to důmyslnými a lživými praktikami agresorů nakonec vypadá, že je sama oběť tím, kdo šikanuje a spouštěčem všech problémů.

Jak poznat, že se může šikana týkat vašeho dítěte

Jak už bylo uvedeno, stává se často, že šikanované dítě o svých problémech doma nemluví. Pokud ano, je to určitě v dané situaci plus. Neříká-li ale potomek nic, mohou prožívaný teror ve škole či při cestách do/ze školy naznačovat určité varovné signály. Podle Michala Koláře by si rodiče měli všímat následujících znaků:

1. za dítětem nepřicházejí domů spolužáci nebo jiní kamarádi;
2. dítě nemá kamaráda, s nímž by trávilo volný čas, s nímž by si telefonovalo a podobně;
3. dítě není zváno na návštěvu k jiným dětem;
4. nechuť jít ráno do školy (zvláště když dříve mělo dítě školu rádo);
5. dítě odkládá odchod z domova, případně je na něm možno pozorovat i strach;
6. ztráta chuti k jídlu;
7. dítě nechodí do školy a ze školy nejkratší cestou, případně střídá různé cesty, prosí o dovoz či odvoz autem;
8. dítě chodí domů ze školy hladové (agresoři mu berou svačinu nebo peníze na svačinu);
9. usíná s pláčem, má neklidný spánek, křičí ze snu, např. "Nechte mě!";
10. dítě ztrácí zájem o učení a schopnost soustředit se na ně;
11. dítě bývá doma smutné či apatické nebo se objevují výkyvy nálad;
12. zmínky o možné sebevraždě;
13. odmítá svěřit se s tím, co ho trápí;
14. dítě žádá o peníze, přičemž udává nevěrohodné důvody (například opakovaně říká, že je ztratilo), případně doma krade peníze;
15. dítě nápadně často hlásí ztrátu osobních věcí;
16. dítě je neobvykle, nečekaně agresivní k sourozencům nebo jiným dětem, možná projevuje i zlobu vůči rodičům;
17. dítě si stěžuje na neurčité bolesti břicha nebo hlavy, možná ráno zvrací, snaží se zůstat doma;
18. své zdravotní obtíže může přehánět, případně i simulovat (manipulace s teploměrem apod.);
19. dítě se vyhýbá docházce do školy;
20. dítě se zdržuje doma více, než mělo ve zvyku.

Pokud některý z uvedených znaků u dítěte pozorujete, snažte se zjistit, jestli se skutečně něco děje. V klidu si s dítětem popovídejte a zkuste téma otevřít. Velmi často se podaří dítě rozmluvit. A rozhodně byste měli být dítěti v danou chvíli oporou. „Je hrozné, když už dítě promluví a rodiče to odmítají. Řeknou třeba, vyřiď si to sám. To není reálné. U šikany je většinou nepoměr a dítě nemá šanci se ubránit. Je třeba dítěti věřit a pomoc mu,“ varuje Michal Kolář.

Co dělat, pokud se šikana dítěte týká

Vzhledem k tomu, že agresorů většinou bývá víc, není příliš vhodné vyhledat agresora či jeho rodiče a zkoušet si s nimi promluvit. To může sice zafungovat v okamžiku, kdy šikanuje jeden agresor jednu oběť, a rodiče agresora na vše přistoupí, ne vždy ale tomu za prvé věří a za druhé jsou ochotni jednat.

1. Kontaktujte školu

Navštívit osobně třídního učitele, případně ředitele školy, je první krok, který byste jako rodiče měli udělat. A to i v okamžiku, kdy se jedná o tzv. kyberšikanu, pokud se odehrává ve škole. Je vhodné také zkusit odhadnout stadium šikany (viz další text). V prvních fázích lze situaci bezpečně a razantně řešit. Když škola ví jak.

Michal Kolář doporučuje rodičům, aby počítali se třemi variantami.

1. Škola umí šikanu vyřešit. To je ideální stav. Některé školy mají na svém webu podrobné pokyny, co mají rodiče dělat i jak bude následný problém šikany řešen.

2. Škola jeví zájem, ale neví, jak se k tomu postavit. Není odborně připravena. To je poměrně častá situace. Pak společně s nějakým odborníkem z venku budete hledat vhodné řešení situace.

3. Nejčastější variantou je ta nejméně šťastná. Škola šikanu neumí nebo nechce řešit. „I když jdou rodiče například do školy, tak škola reaguje spíš obranně než odborně. Šikanu popírá. Případně rodiče jen uklidní, že to budou pozorovat,“ konstatuje psychoterapeut. To ale není v pořádku. „Tady by měl rodič upozornit na metodický pokyn ministerstva školství, kde jsou kroky pomoci jasně dané,“ radí Michal Kolář.

Školy totiž mají od roku 2001 k dispozici aktualizované metodické pokyny ministerstva školství, které jsou pro ně oporou. „Školou pověřený a vyškolený pedagog pro prevenci a řešení šikany (například školní metodik prevence nebo výchovný poradce) by měl zvládnout počáteční šikanu, tj. první, druhé a někdy i třetí stadium, kdy ještě nalezneme vhodné svědky a žáky ochotné spolupracovat na změně, a kdy ještě ubližování slabším není řízeno jádrem agresorů. V případě potřeby se škola obrací na externí odborníky,“ uvádí se například v pokynu.

Když jako rodiče přijdete žádat o pomoc ohledně šikany svého dítěte, neměl by pedagog dle pokynu reagovat obranně, nedůvěřivě a vyjadřovat pochybnosti. „Nezlehčuje situaci tvrzením, že jejich dítě provokovalo, nebo že se jednalo jenom o škádlení atd. Je nutné rodiče v klidu vyslechnout, nechat vymluvit, nepoučovat, aktivně naslouchat. Je potřeba se umět doptat na důležité informace. Podezření nebo tvrzení rodičů, že je jejich dítě šikanováno, se nesmí nikdy podcenit a je potřeba účinně a bezpečně situaci prošetřit,“ upozorňuje ministerstvo.

2. Přestup do jiné školy

Pokud škola šikanu přesto řešit nehodlá, zkuste dohodnout přestup do jiné, kdy je vhodné si předem ověřit tamní poměry, radí mimo jiné také policie. Pro dítě to může být záchrana. Ovšem podle Michala Koláře to je časté, nicméně ne příliš šťastné řešení celého problému šikany, protože agresoři si pak najdou zase jinou oběť. Je tak podle něj nutné, aby se školy a jejich pracovníci co nejvíc zapojovali do programů na podporu řešení šikany. „Chyba učitelů či ředitelů není to, že se šikana u nich ve škole děje, ale to, že s ní nic dělat nechtějí,“ upozorňuje Kolář.

3. Informujte školský úřad nebo inspekci

Nenajdete-li s vedením školy společné řešení, neměli byste situaci podle policie vzdávat. „Obraťte se na příslušný školský úřad nebo na školní inspekci,“ radí na webu.

4. Obraťte se na policii

Šikanování je v řadě případů také trestnou činností. „Šikana může naplňovat skutkovou podstatu trestných činů (omezování osobní svobody, krádeže, ublížení na zdraví, poškozování cizí věci, vydírání, loupeže, rasově motivované skutky, znásilnění, pohlavní zneužívání,“ uvádí policie. Proto je v tomto případě vhodné obrátit se i přímo na nejbližší policejní služebnu. Pokud je agresorovi méně než 15 let, není trestně odpovědný, ale soud pro mládež mu může uložit podle zákona některá z následujících doporučení: dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve střediscích výchovné péče, ochrannou výchovu. Trestní odpovědnost mladistvých (15 - 18 let) je pak posuzována soudy pro mládež, kdy se vede trestní řízení.

Ivana Kropáčková