Neuvěřitelně silný příběh jedné rodiny, které se během několika měsíců zcela změnil život. Otec, který se staral o dům a zajišťoval rodinu finančně, měl mozkovou příhodu. Po dvou operacích zůstal slepý a závislý na pomoci ostatních. I přestože rodině chybí peníze a i na základní věci, snaží se žít normálním životem, ale především držet spolu.
Oblíbené písničky, to je to, co si čtyřiašedesátiletý Tibor pamatuje a čím ho jeho žena dokáže rozptýlit. Na běžné otázky ale většinou neumí odpovědět a nepamatuje si ani jména svých tří dětí. Zatímco se pan Tibor učí znovu chodit, jeho rodina se učí žít bez jeho pomoci.
„Člověk když přijde o takového muže, tak přijde vlastně o luxus. Neměli jsme toho mnoho, ale prostě on byl ten luxus. On tady udělal to teplo, a to příjemně,“ vypráví manželka Marta Paráková.
Za panem Tiborem chodí třikrát týdně rehabilitační sestra. I přesto, že je to takzvaně běh na dlouhou trať, celá rodina doufá, že příští rok by jejich tatínek mohl znovu chodit. Pan Tibor má ale vážně poškozený mozek a potřebuje péči 24 hodin denně. Právě proto třiašedesátiletá Marta opustila zaměstnání a zůstala závislá na sociálních dávkách. Otcovskou roli v domě pak převzal teprve šestnáctiletý syn.
„Člověk musí hodně pomáhat. Táta byl můj velký učitel. Jako malý jsem měl domácí školu, tak on mě učil všechny předměty kromě češtiny, kterou mě učila mamka,“ říká syn Kryštof.
„Jeho heslo bylo stále ‚zima s blíží‘ a mohlo být i léto. On zajistil opravdu veškerý komfort, naštípal dřevo, udělal střechu a opravoval plot a postavil tady nějakou tu kůlničku pro slepice,“ pokračuje manželka Marta.
Ještě než pan Tibor onemocněl, plánovala rodina zrekonstruovat svůj dům. Veškerá práce teď přešla na oba syny. Ty společnými silami například zateplují podkroví, anebo obkládají koupelnu. Bez otcových peněz to jde ale velmi pomalu. V rodině Parákových se ale vždy žilo velmi skromně a do nového roku si tedy svorně přejí jediné.
„Těším se aspoň, aby se prostě rozpohyboval, zase se tak nějak vrátil do těch starých kolejí, protože my jsme vlastně nepotřebovali televizi, my jsme se dívali do krbu a my jsme si spolu povídali. To je moje láska, no, veliká, jasně,“ uzavírá smutné vyprávění manželka.