SPORTSTAR: Lyžařka Tereza Kmochová se i s hendikepem vyrovnává nejlepším na světě. Zároveň zvládá studium vysoké školy

Myslíte, že se dá bez sluchu vyrovnat nejlepším lyžařkám planety? Tereze Kmochové se to daří. Navíc přes náročný tréninkový program zvládá studovat vysokou školu. Jak se na svahu orientuje a kdo ji naučil komunikovat, prozradila Sportstaru.
Tereza Kmochová na deaflympiádě
Tereza Kmochová na deaflympiádě
Facebook/Tereza Kmochová
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Tereza Kmochová patří mezi naše nejúspěšnější lyžařky. A to i přes svůj hendikep - od narození trpí stoprocentní ztrátou sluchu. Rodačku z Harrachova se však nenechala  odradit od toho, aby na lyžích závodila profesionálně. Domluvit se totiž dokáže perfektně.

„Naučili mě to hlavně rodiče, moje máma, která se mi věnovala odmalička. A pak teta Jitka, která se mnou chodila na logopedii dlouhé roky a ta mě postupně vypilovala. A hlavně jsem vyrůstala mezi slyšícími, kteří mě nutili mluvit úplně normálně,“ vypráví o skvělém přístupu své rodiny Tereza. Kromě češtiny ovládá také angličtinu. „Když ale nevím, o čem je řeč, tak jsem úplně mimo,“ směje se.

A jak vlastně hluchá lyžařka pozná, která vteřina je startovní? „Na závodech většího formátu jsou na startu hodiny, které odpočítávají čas, to je pro mě nejlepší. A na normálních závodech je někdy pípání hodin, které slyším se sluchátkama. Slyším nějaké zvuky a už mám naučený ten rytmus. A když tam nejsou hodiny, tak poprosím startéra, aby mi ukázal, kdy mám jet,“ vypráví o tom, jak se vypořádává se startem závodu.

Tereza Kmochová měla velmi blízko k velkému úspěchu. Dokonce dvakrát, ale musela zkousnout hořkou pilulku. V nominaci na Olympijské hry do Vancouveru skončila na prvním nepostupovém místě. Ani na olympiádě v Pchjongčchangu minulý rok nezávodila, byť byla mezi náhradnicemi.

„Loni s tou olympiádou mě to mrzelo, protože mi chyběl fakt kousíček, ale řikala jsem si - tak co no, svět se nezboří. A jednou na to budu vzpomínat, že jsem měla tu olympiádu takhle před nosem,“ bere lyžařka smolné okamžiky své kariéry s nadhledem. Vzhledem ke svému věku (28) už nevěří, že by měla šanci podívat se na následující hry v Pekingu v roce 2022. „Je to za tři roky a to už je docela dlouhá doba. Mně je 28 let a když závodím mezi holkama, které jsou o 12 let mladší, tak si připadám jako babička,“ vysvětluje s úsměvem.

Jistou účast má ovšem Tereza na Deaflympiádě, což je olympiáda neslyšících, která proběhne letos v prosinci. Na ni se lyžařka už teď připravuje. Svůj náročný trénink musí skloubit se studiem imunologie na vysoké škole. „Já tu školu mám trošku jako zadní vrátka, kdyby se mi náhodou něco stalo a pak bych neměla co dělat. A jsem ráda, že můžu kombinovat lyžování i školu, že mi tam vycházejí hodně vstříc.“ Náročnost kombinace studia a sportovní kariéry dokládají další Terezina slova: „Já se neumím učit po tréninku nebo lyžování. Jsem úplně mrtvá,“ přiznává. Její soupeřky často ani nepoznají a nevědí, že je bez sluchu. O to více je její příběh neuvěřitelný a obdivuhodný.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama