Věčná Cindy Sherman: Kdy se ze selfie stává umění

Americká umělkyně Cindy Sherman - autorka stovek autoportrétů, na kterých pózuje jen ona sama. Fotografie rozkrývají mnoho uměleckých paralelních světů - od těch pohádkových, přes komické a tragické, až po ty reálné. Prohlédnout si její umění lze v londýnské Národní galerii.

Kontext

Autoportréty nejsou na světě první století. Vždyť samotný umělec - objekt - je neméně důležitý jako jakýkoli jiný člověk. Jak lze ale definovat autora, jehož jediným uměleckým dílem je právě autoportrét? A za necelé půlstoletí jich má téměř na tisíc?

Řeknete si, že jde o sebestředného narcise. A autoři milionů ‚‚selfíček“ s tím jistě budou souhlasit.

Existuje ale i jiná teorie, jak se proměnit v umělecké dílo. ‚‚Zjevit umění a ztajit umělce, to je cílem uměleckého díla,“ řekl Oscar Wilde. A týž princip upozadění umělcovy osobnosti razili i jeho mnohočíselní příznivci - Vladimir Majakovskij, Andy Warhol či David Bowie. A v neposlední řadě právě Cindy Sherman.

Umění Cindy Sherman nemá žádný vztah k formaci sebe samé ke svému kostýmu, k určitým kulturním kódům, stylům, estetice a už vůbec ne k sebestředným selfies.

Jde spíše o parodii na archetypy, jakýsi postmodernistický cosplay umělce, svobodně se vyjadřujícího v libovolné epoše. Cindy Sherman je tak jednou z nejprovokativnějších, nejostřejších, nejzajímavějších a nejtajemnějších umělkyň naší doby.

Původ

Cindy Sherman pochází z prosté, uměním netknuté americké rodiny s ke svým dětem surovým a nekompromisním otcem. Už v dětství milovala převlékat se do starého ve skříni nalezeného oblečení. ‚‚Jsem si jista, že jsem tak nechtěla pobavit své rodiče ani sourozence. Nejspíše jsem se jen chtěla líbit. Byla jsem ta nejmladší, tak jsem se cítila trošku ztraceně a odsunutě.“

Roku 1972 se Cindy jako studentka prvního ročníku fakulty umění na univerzitě Buffalo nechala nafotit nahá. Fotka si získala označení ‚‚jelena, který je zachycen v noční tmě za svitu světel projíždějícího auta“.

Po univerzitě se Cindy přestěhovala do New Yorku a začala pracovat v galerii Artists Space. Čas od času se objevovala na vernisážích - jednou jako zdravotní sestra, jindy zas jako sekretářka z 50. let. A konečně nastala ta chvíle, kdy se rozhodla ukázat své autorské fotografie ředitelce galerie Helen Winter.

Helen řekla, že v tom rozhodně něco je. Nadšená Cindy se rozhodla pro svou první sérii ‚‚Filmové záběry bez názvu“ - výběr osudových žen, znuděných hospodyň, městských služebných, žen vamp, zkrátka charakteristických osobností amerických filmů a evropského art-house. ‚‚Jako dítě mě nikdo nemohl odlepit od televize. Své nejoblíbenější fráze z filmů si pamatuju všechny nazpaměť,“ vzpomíná fotografka. U filmů se ale nezastavila. Vždyť svou cestu si našla, před sebou měla celý vesmír.

Vesmírná Cindy Sherman

Krátký článek nezvládne zahrnout všechna zákoutí Shermaniny umělecké duše. Podíváme se tedy jen na hrstku jejích děl. V ‚‚Neúspěšné prostitutce“ je v roli lehké děvy, která neúspěšně loví svého klienta. V ‚‚Záhadné vraždě“ postavila z fotografií celý thriller, ve kterém ztvárnila všechny role.

Velmi zajímavá série je ‚‚Móda“ (1983-84). Když získala nabídku na reklamu pro Jean-Paula Gaultiera a japonský dům módy Comme des Garçons, tak zadání splnila - oblečení módních značek si na sebe vzala. Ovšem místo očekávané elegance představila nervozitu, napětí, paniku a strach.

‚‚Nenávidím to věčné omezování, ke kterému dochází kvůli tomu, aby lidé vypadali dobře... Snažila jsem se o parodii na módu,“ řekla v jednom z rozhovorů těsně po zveřejnění kontroverzních snímků. A právě to je nejzajímavější - fotografie nebyly zavrženy. Cindy Sherman už byla dost známá na to, aby si mohla dovolit takový druh recese.

Ve své sérii ‚‚Pohádky“ její postavy jakoby vylezly z těch nejděsivějších nočních můr. Poprvé použila masky na obličej, tradiční hrdinové z pohádek se proměnili v monstra z hororů.

‚‚Historické portréty“ (1988-90) představují portréty umělců z dob minulých. ‚‚Obličeje“ (2000) jsou portréty postarších hereček, které zůstaly bez práce. Ty pózují před fotografy s nadějí, že právě tyhle snímky jim dopomohou k nabytí někdejší slávy.

V ‚‚Klaunech“ (2003-05) se její obličej stává zcela nerozeznatelným - element teatrálnosti jde do popředí a je jen posílen dvousmyslností každého kostýmu. V ‚‚Portrétech světských dam“ (2008) vidíme stárnoucí ženy, které se schovávají za drahým oblečením a tunou kosmetiky.

‚‚Sexuální obrázky“ se vysmívají elementu romantiky v pornoobrázcích z minulosti. Právě taková fotka může v divákovi vyvolat jedině hrůzu. Každá jednotlivá fotografie Cindy Sherman je pojmenována ‚‚Bez názvu“ a doprovází ji pouze číslo a datum. Anonymita je dovedena k dokonalosti.

Interpretace a vliv

Portréty Cindy Sherman jsou masky, pod kterými se pravá tvář jednotlivce dokonale schovává. Zcela otevřeně a účelně demonstruje vyumělkovanost svých postav. Občas poukazuje i na zdroj svých výtvorů, kdy cituje známé filmové styly a motivy. Občas (jako v sérii ‚‚Masky“) jen obnažuje svou metodu a demonstruje proces vzniku, kdy je znázorněna odlišnost modelu a vykresleného charakteru.

‚‚Ve svých dílech se nenacházím, jsem naprostý anonym. Ve svých charakterech nikdy nevidím sebe, nejsou to autoportréty. Úplně se v nich rozpouštím, stávám se někým jiným. Když se divám do zrcadla vedle objektivu, dostávám se do transu, a to je ta chvíle, které se snažím docílit. Je to magie,“ vysvětluje umělkyně.

Jako u skutečného postmodernisty je její tvorba zakořeněna v umění z dob minulých, jen na něj pohlíží s nadsázkou. ‚‚Chci dostat něco z kultury, ale zároveň to dělám s notnou dávkou ironie.“