Z historie školství: Boj o poslání škol

Spor o způsoby práce vysokých škol se evropskými dějinami táhne už téměř tisíc let.
Jan Amos Komenský
Jan Amos Komenský

reklama

První vysokou školou na evropském kontinentu byla Alma Mater Studiorum Università di Bologna. Založena byla  roku 1088 za účelem vzdělávání budoucích služebníků církve v teologii a církevním i světském právu. Její rychlý rozvoj umožnilo vybavení školy řadou výsad a imunit, které učitelé i studenti získali od papeže a císaře. Slovo univerzita, které se dnes používá pro vysoké školy s více fakultami, je zkrácenou verzí označení Universitas magistrorum et scholarium. Což je latinsky „společenství učitelů a studentů”. Toto označení ve středověku znamenalo, že škola je samosprávnou institucí a její příslušníci nepodléhají žádné světské vrchnosti. Univerzita měla své budovy uprostřed města Boloňa. Její členové však tvořili jakýsi výlučný svět. Disciplinárně a dokonce i trestně je za jejich skutky mohly postihovat pouze orgány školy. A to nejen za řečené a provedené na půdě školy, ale i kdekoli jinde ve městě, a dokonce i mimo město. Papež Urban II. studenty i učitele univerzity zahrnul mezi kleriky, čímž je dostal z dosahu světské spravedlnosti. Císař Fridrich Barbarossa roku 1157 univerzity vybavil právem volit si své představené, kteří školu řídili.

Boloňská univerzita se ve světě vzdělávání rychle prosadila. V té době neobvyklá míra svobod do Alma Mater přilákala řadu významných znalců. Jejich věhlas zase přitahoval studenty prahnoucí pro nejkvalitnějším vzdělání. Její absolventi nacházeli dobré uplatnění nejen ve vyšších a dobře finančně zajištěných organizačních strukturách církve, ale časem i na dvorech panovníků a ve správě bohatých italských měst. Obec univerzitánů se velmi rychle rozrůstala. Kromě teologie a práva si zde své místo rychle našli i lékaři.

Efektivity v přípravě špičkově vzdělaných odborníků si všimli nejvyšší představitelé církve ve Francii a v Anglii. Roku 1150 byla podle boloňského vzoru reorganizována teologická škola při chrámu Notre Dame v Paříži. Kvůli velkému zájmu studentů bylo pařížské vysoké učení rozšířeno o další budovy škol, které do té doby působily při jiných kostelech. Pařížská vysoká škola se kvůli velkému zájmu studentů rozrůstala tak rychle, že roku 1200 již nebylo v silách rektora ani tehdy čtyřčlenného akademického senátu zvládat organizaci výuky, zajištění prostor na bydlení a přednášky a řešení sporů v rámci školy. Pařížské studium generale proto bylo dekretem francouzského krále Filipa II rozděleno na 4 fakulty – artistickou, teologickou, právnickou a lékařskou. Každá z nich dostala právo volit si svoji samosprávu. Členové všech fakult pak společně volili správní orgány celé školy.

Angličtí a francouzští historici se s oblibou přou o to, zdali je druhou nejstarší univerzitou ta pařížská nebo ta v Oxfordu. Britům se z archivech podařilo najít listinu, dokládající že výuka v Oxfordu probíhala již v roce 1096. Nejstarší listinou, kde se o oxfordské škole hovoří jako o univerzitě, je její statut, který roku 1167 vydal anglický král Jindřich II. Plantagenet. Současně svým poddaným zakázal studovat v Paříži. Nechtěl totiž, aby mu nejnadanější hlavy odcházely za lamanšský kanál do Franice, což byl tehdy hlavní vojenský rival Anglie. Proto, aby král Jindřich přilákal do Oxforu význačné učence, ve stautech škole daroval za účelem rozšíření výuky tři soubory budov a pozemkového majetku. Z jejich výnosů mělo být zajištěno živobytí vyučujících i chudých žáků. Jednotlivé komplexy nazval kolejemi. Prvními byly University College, Balliol College a Merton College. V kolejích studenti i jejich učitelé bydleli a měli zde zajištěno i stravování. Studenti z různých kolejí měli možnost chodit na přednášky nejen v koleji, k níž příslušeli, ale i k vyučujícím z jiných kolejí. Prinicpy samosprávy a imunity pro dekret krále Jindřicha jeho spolupracovníci okopírovali z Paříže, kde řada z nich zřejmě studovala. Systém kolejí později pro změnu převzala i pařížská univerzita. První z nich byla Collège de Sorbonne, která byla založena pro vyučující i studenty teologie. Později z ní vznikla věhlasná samostatná univerzita.

Naše nejstarší vysoká škola byla založena třemi dokumenty. Dekret o jejím zřízení vydal v roce 1437 na žádost císaře a českého krále Karla IV. papež Klement VI. V roce 1438 král vydal univerzitě statut, v němž stanovil, že vysoká škola má být organizována po vzoru boloňské a pařížské univerzity. O rok později Eisenašským diplomem univerzitány osvobodil od daní a udělil jim i všechny výsady a imunity, jakých užívali ti v Paříži a Bologni. Univerzitě jako celku dal pravomoc upravovat si dle potřeby statut a vydávat vlastní právní přepisy pro své členy. Po oxfordském vzoru pražskou univerzitu v roce 1366 vybavil několika budovami v Praze a souborem polností a pastvin v okolí Prahy. Tak na místě domů, které král vykoupil od měšťanů, vznikla první Karlova kolej, v níž společně bydleli vyučující i studenti. Dnes na jejím místě stojí Filozofická fakulta.

Fakulty byly v Karlově univerzitě budovány od jejího založení. A to po pařížském vzoru. První vznikla Artistická fakulta, kterou musel absolvovat každý, kdo chtěl dále postoupit do dalšího vzdělávání na Teologické, Právnické nebo Lékařské fakultě. Už z počátků české univerzity máme v archivech dochované zprávy o sporech o interpretaci práva. Ještě za života Otce vlasti přišli právníci se sporem o to, jak se má vykládat císařovo ustanovení o právech podle univerzit v Bologni a v Paříži. V roce 1372 si právnická fakulta kromě děkana zvolila i vlastního rektora. Přes soustavný nesouhlas univerzitního kancléře, kterým byl podle statutu vydaného ještě Karlem IV. pražský arcibiskup, nedokázal kardinál Jan Očko z Vlašimi s rozštěpením prakticky nic udělat. Císař Karel odmítl spor osobně rozhodnout, protože využíval služeb učenců z obou rozhádaných skupin. Arcibiskupovi i oběma znepřáteleným rektorům doporučil najít smírné řešení. Odkázal je na svůj Eisenašský diplom, podle něhož si mají pořádek ve svých řadách dělat sami. Fakticky tak vedle v Praze sebe až do husitských válek působily dvě univerzity.

Univerzitní svobody a později i hmotné zajištění, které univerzity získaly od králů a dalších donátorů do řad přednášejících ve středověku, lákaly přední učence své doby. Boloňská univerzita se dodnes pyšní tím, že zde působili mimo jiné Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Tomáš Beckett, Mikuláš Koperník, Guglielmo Marconi nebo Umberto Eco. Dnešních 13 univerzit, které vzešly z původní pařížské univerzity, se ve svých dokumentech hrdě hlásí k tomu, že středověku vychovaly přední učence jako Albert Veliký nebo Tomáš Akvinský. Oxford se zase rád chlubí tím, že v jeho zdech pracovalo 47 nositelů Nobelovy ceny a řada britských premiérů a zahraničních státníků.

Univerzity se díky tomu, že dodávaly služby špičkových odborníků jak církvi, tak i světské moci, dlouho těšily výsadám mimořádných svobod, jimž rozsahem nemohla žádná jiná složka společnosti konkurovat. Pro případy sporů s panovníkem nebo městskými orgány byly univerzity vybaveny církevní imunitou. Právo svobodné diskuse, kterým byly univerzity vybaveny, otvírala možnosti nejen k šíření poznatků, ale v podstatě i k možnosti vědecké práce. Přednášející se snažili zaujmout své studenty, a proto řada z nich hledala nové poznatky, které by jejich výuku učinily atraktivnější. Už v počátcích vysokých škol však na mnoho problémů existovaly rozdílné názory. Nejlepší pedagogové v diskusi spatřovali nástroj k nalezení odpovědi na otázky, který ze známých názorů je ten správný. Tak vznikla moderní věda, která stojí na zásadách formulace hypotézy a jejího doložení či vyvrácení důkazy. Bádání podle těchto principů, které vznikly na univerzitní půdě, zásadním způsobem přispělo k rozvoji lidského poznání.

Při akademických diskusích přicházely na svět i myšlenky, které tehdejší mocní považovali za nebezpečné. Pokud šlo o teologické problémy, byly názory odporující oficiálnímu postoji papeže coby hlavy katolické církve označovány za heretické. K postihování šiřitelů heretických myšlenek založil roku 1184 papež Lucius III. inkvizici. Původně šlo o církevní soud, který měl ve věcech víry pravomoc jak nad laiky, tak i nad kněžími. V případě odsouzení heretika jej předával k potrestání světské moci. Inkvizice byla původně zřízena jako samostatné oddělení biskupských úřadů. Centralizovaný represivní orgán podřízený přímo papeži z inkvizice vybudoval Inocenc III. v roce 1215. Inkvizice se pak na dlouhá staletí stala postrachem všech křesťanů.

Univerzity však v řadě případů střídavou spoluprací s církevní i světskou vrchností dokázaly obratně manévrovat i proti inkvizici. Ve sporech se světskou mocí se řada univerzitních učenců dokázala účinně bránit církevní imunitou. Nejznámějším příkladem je François des Loges, známý pod jménem  François Villon. Byl mnohokrát souzen za výtržnictví. Za účast na spiknutí proti králi byl dokonce odsouzen k smrti. Protože však byl mistrem pařížské Sorbonny, nebyl popraven. Po několika letech čekání na potvrzení verdiktu byl omilostněn a pouze vypovězen z Paříže. Díky svému básnickému umění měl řadu příznivců i na královském dvoře. Historici dodnes spekulují o tom, že život mu svojí přímluvou zřejmě zachránil některý vlivný obdivovatel. Dnes je Villon považován za jednoho z největších francouzských básníků.

V případech mnoha jiných sporů pro změnu s církevními autoritami dokázali univerzitáni přes své odchovance, kteří nalezli uplatnění v úřadech na královských dvorech, najít účinné zastání u panovníka. Nejznámějším příkladem je oxfordský teolog John Wycliffe, z jehož učení vycházel i českých reformátor a rektor Karlovy univerzity Jan Hus. Wycliffe byl doktorem teologie a správcem kněžské koleje v Canterbury Hall. Z funkce správce kněžské koleje byl pro teologické spory roku 1367 odvolán. Kněžský seminář dostali do správy dominikánští mniši, které papežové často pověřovali úkoly inkvizitorů. V Anglii v té době sílila nespokojenost s neustálými finančními požadavky papežské kurie, které ze země odváděly na různých církevních platbách spousty zlata. Na žádost skupiny šlechticů Wycliffe sestavil teologicko-právní spis, v němž odmítl legalitu odvádění papežského desátku a různé poplatky vypisované papežem prohlásil za neslučitelné s učením Ježíše Krista. Papež Řehoř XI. na něj uvalil klatbu, která se však zcela minula účinkem.  Wycliffa vzal do svých služeb vévoda Jan z Lancasteru, který byl jedním ze synů panujícího krále Edurda III. Na jeho žádost  Wycliffe vypracoval návrh zákona o zákazu vývozu drahých kovů do Avignonu, kde tehdy sídlil papež. Návrh předložený Janem z Gentu anglický Parlament schválil. Z peněz, které nebyly poslány papeži, Anglie najala a vyzbrojila další vojáky, což jí ve stoleté válce umožnilo na dlouho získat vojenskou převahu nad Francií.  Wycliff i přes církevní klatbu až do své smrti stářím v roce 1384 nerušeně přednášel teologii na Oxfordu. Jeho ideový následovník Jan Hus měl méně štěstí na okolnosti a za své názory byl roku 1416 jako kacíř upálen na koncilu v Kostnici. Tři roky po jeho smrti však v Čechách vypukla revoluce. Na pronásledování Husových  stoupenců novými konšely Nového města Pražského, dosazenými králem Václavem IV, reagovali měšťané protiútokem. 30. července 1419 vtrhl dav vedený knězem Janem Želivským na radnici a vyházel z oken na připravená kopí všechny radní. Touto akcí známou jako 1. pražská defenestrace začaly husitské války. Rebelující Čechy nedokázalo porazit ani pět křížových výprav, takže katolická církev nakonec musela přistoupit na jednání a mírovou dohodu s Čechy. Od této dohody, nazvané Basilejská kompaktáta, jejíž text pomáhali formulovat i mistři pražské univerzity, pak vedla cesta k náboženské svobodě, kterou dnes považujeme za běžnou věc.

Z husitských válek vyšla Karlova univerzita těžce poškozena. Řada jejich učenců zahynula v bojích. Jiní před válkou emigrovali. Během divokých válečných časů byla z větší části rozkradena univerzitní knihovna. Měšťané univerzitu jakožto církevní instituci připravili i o pozemkový majetek, který zajišťoval živobytí učitelům i studentům. Za svěží vítr, který do teologických rozprav vnesli pražští učenci, jejich Alma mater sklidila ničivou bouři. Po uklidnění válečného běsnění se však na dohled od Karolina v bývalém Emauzském klášteře zformovala třetí česká církev. Mimo katolickou a kališnickou církev si své společenství v Emauzích ustavila skupinka věřících odmítajících tělesnou (fyzickou) válku. Z této skupinky „odpadlíků” se zakrátko zformovala Jednota bratrská. Jejím posledním biskupem byl Jan Amos Komenský. Po porážce stavovského povstání na Bílé hoře musel odejít do exilu. Během svého pobytu v Polsku, Uhrách, Holandsku, Anglii a Švédsku postupně vytvořil novou samostatnou vědu o tom, jak učit – pedagogiku. Z knih o teorii výuky i praktických postupů, které Komenský doporučoval, později po zavedení povinné školní docházky císařovnou Marií Terezií, vznikly učebnice pro učitele.

Uplatnily se nejprve na středních školách, které se specializovaly na přípravu učitelů. Pedagogika jako samostatný obor vstoupila na českou univerzitní půdu až dekretem prezidenta Edvarda Beneše, kterým byla v roce 1946 zřízena Pedagogická fakulta Karlovy univerzity. Později byly pedagogické fakulty založeny i na dalších československých univerzitách. V roce 1953 byly v rámci školské reformy zrušeny a příprava budoucích učitelů byla koncentrována na Vysokou školu pedagogickou. Návratu na univerzitní půdu se pedagogika dočkala v roce 1964, kdy byly pedagogické fakulty obnoveny. Po roce 1989 byly fakulty rozšířeny o řadu nových kateder a nové obory. K velkému rozvoji pedagogických fakult došlo po roce 1998, kdy byl schválen nový zákon o vysokých školách. Ten umožnil univerzitám výrazně rozšířit posluchárny a zvýšit počet studentů. Až donedávna však byla pedagogika stěžejním předmětem Pedagogických fakult. Adepti učitelského povolání se jí učili od prvního semestru. Spolu s praxí ve fakultních školách a odborných předmětů podle jejich budoucího zaměření se jí věnovali během celého svého studia.

Na historii školství navazuje článek, který se věnuje současnosti školství a jeho problémům: Vedlejší škody zběsilého čerpání evropských fondů vysokými školami.

Jana Kunšteková

(Autorka je členem Pedagogické komory ČR)

reklama

reklama