V Británii útok nervově-paralytickým jedem, v Černé Hoře pokus o státní převrat, v Německu kybernetický útok na ministerstvo vnitra, v USA ovlivnění prezidentských voleb - i jinde jsme svědky podobných akcí. Kdo za tím stojí?
Ve východní Evropě a Balkánu se veřejně mluví o tom, že v čele politiky, hospodářství těchto zemí stojí bývalí agenti tajných služeb. Zde by byla situace celkem jasná. Kdo například ale stojí v Rakousku za akcí pořízení videa a kompromitování vicekancléře Hanse-Christiana Stracheho? Z mnoha míst zní, že organizovat takovou akci je schopna pouze státní tajná služba a její rozvědka.
Málokterá státní organizace je obestřena tolika mýty, jako je bezpečnostní informační služba. Christopher Nehring je německým expertem na špionáž, zabývá se tajnými službami, a to především východoevropskými, a tvrdí, že kolem tajných informačních služeb vznikají mýty podobající se kultu. Podle něj to obzvláště platí v zemích východního bloku, kde tajné služby byly součástí státního represivního systému. Na druhou stranu je pravda, že tajné služby jsou součástí našeho každodenního života i v demokratické společnosti. Nehring tvrdí: „Je nutné zrušit mýty kolem tajných služeb a zaujmout realistický a otevřený vztah k těmto službám.“
Prvním mýtem podle něj je, že tajné služby jsou pouze státní. Příkladem je uvedená kauza Hanse-Christiana Stracheho, kdy mnozí bezpečnostní experti tvrdili v médiích, že za vším stojí některá z informačních služeb určité země. Přitom po celé Evropě, ať se jedná o Západ nebo bývalý východní blok, vznikají již desítky let soukromé tajné služby. Jde o takzvané Business intelligence, jinak řečeno bezpečnostní agentury pracující pro klientelu, která platí za sběr informací všeho druhu. Řadu firem tohoto druhu zakládali bývalí příslušníci státních tajných služeb, a to zejména v zemích východní Evropy a bezpečnostně-informační agentury se staly útočištěm bývalých „fízlů“. I na Západě tyto firmy zakládali bývalí státní agenti. Příkladem je společnost Orbis Business Intelligence, což je firma bývalého pracovníka MI6 Christophera Steelea. Tato britská agentura upoutala na sebe pozornost, když média zveřejnila, že Steeleova firma je hlavním dodavatelem informací o americkém prezidentovi Donaldu Trumpovi. Bezpečnostně-informační agentury jako soukromé firmy zaměstnávají agenty – profesionály a jejich výhodou je, že nejsou vystaveny politickému tlaku.
Dalšími mýty je opředen v posledních pěti letech masově používaný a módní pojem fake news, označující zveřejnění lží a polopravd. Prvotně se tímto termínem označovaly informace šířené některou zemí za účelem rozšíření jejího vlivu. Později tento výraz významově zmutoval, a to v pojem označující útočnou taktiku států, politických stran a různých ideologií nebo názorových směrů. Existuje těsná vazba mezi fake news internetem a digitalizací, ale tvrdit, že falešné zprávy jsou novým jevem digitální éry, je nesmysl a opět mýtus. Dezinformace šířená státem nebo tajnými službami je starého data a nikdy nedošlo k zániku této taktiky. Zdá se, že v devadesátých letech se jen načas fakenews ponořily do hlubin zapomnění a nyní opět v plné síle vyplavaly na povrch.
Rovněž EU má svoji tajnou službu
Není pravdou, že by se Evropská unie nezabývala bezpečnostně informačními službami i přesto, že vnitřní a zahraniční politika zemí EU není jednotná díky rozporu mezi vysokou představitelkou pro zahraniční politiku, předsednickou zemí Rady EU a stálým představitelem Evropské rady. V Bruselu sídlí instituce INCTEN (EU Intelligence Analysis Centre), která dostává informace od členských zemí EU a spadá kompetenčně pod Evropskou službu pro vnější činnost EEAS - European External Action Service. Rozdíl mezi touto službou a skutečnou tajnou službou je v tom, že nemá povoleno dospět k informacím utajeným způsobem (používáním svých zdrojů, výslechy apod.). INCTEN smí používat pouze veřejně dostupné informace a informace dodané jednotlivými členskými zeměmi.
Kdo kontroluje kontrolora
Dojde-li ke skandálu, obvykle média píší, že tajné služby jsou nekontrolovatelné a jsou cizopasníkem demokracie. Tento názor zejména převládá v zemích, kde dříve tajná policie měla velkou až absolutní moc. „Jestliže ve východní Evropě proces demokratizace trvá třicet let, na Západě trvalo po druhé světové válce padesát let, než došlo k demokratické kontrole tajných služeb,“ uvádí německý expert tajných služeb Christopher Nehring. Parlamentní kontrolní orgány nejsou podle něj něčím, co by se vyvinulo samo od sebe. Jde o proces, který je stále ve vývoji a jde o neustálé přizpůsobování se novým podmínkám, což je součástí demokracie. Nad tajnými službami bdí kontrolní orgány, parlamentní výbory, soudy, zplnomocnění ústavní činitelé a média.
Moc velmocí a nemoc malých zemí je rovněž mýtus, šířící se opět stejně rychle v zemích bývalého východního bloku. Zejména se mýtus týká Ruska nebo USA. Pravdou je, že mýtus má svůj reálný základ v tom, že tajné služby se podílely na mnoha státních převratech, pokusech o puč a různých „tajných“ operacích. Počínaje Panamou a konče Afghánistánem byly tajné služby úkolovány politickými cíli určitých vlád a zemí. Staly se součástí nečistých machinací. Christopher Nehring však tvrdí, že tajné služby nemají vliv a nekontrolují světové dění. To se děje jen v mozku teoretiků a myslitelů o tajných plánech vládců světa. Státní tajné služby jsou státními institucemi s omezenými finančními zdroji, jsou závislé na vládách a defacto nemohou skrývat svá tajemství. Zejména to platí v současné digitální éře, kdy se okruh informovaných lidí rozšiřuje. Co stále zůstává tajemstvím, jsou způsoby, prostředky a instrumenty tajných služeb. V tom jsou tajné bezpečnostně informační služby stále nejlepší.
Mirko Radušević