Zápisky z cest: Jak jsem jela do Číny

Čína mě přivítala smogem. Hustým. Celníkovi se moc nelíbil můj pas, kontroloval ho svrchu, zespodu, dokonce si k němu i čuchnul, ale nakonec mi udělil červené razítko a já byla do lidové republiky vpuštěna.

Na batoh jsem čekala déle, než bylo příjemné. Policejnímu psovi, běžícímu na pásu s bagáží, už docházely síly a krosna stále nikde. Už jsem si začínala myslet, že moje čínská cesta začne dobrodružstvím a sice, že budu bez věcí (adresa na cedulce krosny odkazovala na trvalé bydliště v Praze). Nakonec však batoh přijel.

Čínské letiště s lichvářem

Jinanské letiště na mě působilo chudě. Záchody byly nechutné, podobně jako v Koreji, ale nebylo to o moc horší. Uvidíme, jestli mě bude pronásledovat záchodová smůla i v této zemi. Na sloupech se sem tam objevovaly nápisy v angličtině a paní na informacích dokonce uměla anglicky dvě slova. Ono to s tím dorozumíváním nakonec nebude tak zlé, jak se říká.

V jediné bance, která se na letišti nacházela, mi odmítli vyměnit dolary s argumentem, že zavírají ve čtyři. Bylo 15:45, tudíž jsem se rozhodla protestovat, načež mi byl nabídnut výhodný kurz přímo od směnárníka. Šlo spíše o lichvu, a tak jsem poděkovala a vybrala si poslední peníze z karty. Ach jo, vypadá to, že si budu muset brzy najít práci (v tuhle chvíli jsem na cestách něco málo přes 7 měsíců).

Přečtěte si také: Jak jsme kempovali na Velké čínské zdi v oblasti Gubeikou

Čínské pivo a chlapeček co se chtěl fotit

Zatímco jsem čekala na autobus, skočila jsem si pro chipsy a pivko Tsingtao. Moc mi nechutnalo, ale asi si na něj zvyknu. No, co mi taky zbývá. U obchůdku mě ještě zastavil jakýsi klučina, aby mě čínsky o něco poprosil… ale o co? Po chvíli mu přišel pomoct i tatínek. Asi si mysleli, že jim lépe porozumím, když na mě budou mluvit čínsky dva. Nicméně nakonec se dostali k meritu věci, čímž bylo, že si se mnou malý chlapec chce udělat fotku.

Autobus mířící na nádraží jel na čas. Sice byl trochu dražší, ale zase jede jen hodinu. Nastupuji a doufám, že ještě seženu lístek na rychlovlak do Pekingu.

Krajina se rychle měnila. Ještě že tak.

Sedím u okýnka a pozoruji svou novou destinaci. Všude se staví nové, hnusné paneláky, mezi kterými chátrají polorozpadlé domky a působí značně depresivně. Trochu mě zaskočil pán, stojící na střeše jednoho z nich. Byl nahatý, držel se za přirození a tupě zíral na dálnici. Ale autobus naštěstí jel dál, takže okolní obrazy se neustále měnily.

Před sjezdem z dálnice však přišlo nemilé překvapení. Myška sem, myška tam, dup na brzdu. Řidič to sice ubrzdil, ale po chvíli stání nám všem bylo jasné, že dál se jen tak nepojede.

Odstavným pruhem vstříc novým zážitkům

Půlka cestujících si bere kufry a běží odstavným pruhem dál na jih. Já si naštěstí lístek na vlak předem nekoupila, a tak čekám, co se bude dít. A ono se nedělo nic.

Vzhledem k tom, že motor autobusu byl již dávno studený a kolona se nepohnula ani o metr, vzala jsem si krosnu na záda, batoh na břicho a vyrazila odstavným pruhem směr za ostatními. Ještě že jsem měla staženou offline mapu a věděla, kudy se vydat.

Přečtěte si také: Jak získat na cestách nové zážitky díky offline mobilním aplikacím

Na nádraží to bylo skoro 5 kilometrů, popruhy krosny se mi zařezávaly do trapézů a špatně se mi v dusnu dýchalo. Přestože nebylo zcela příjemné ocitnout se v prvních hodinách v Číně s krosnou v odstavném pruhu dálnice, měla jsem úsměv na rtech a byla šťastná. Konečně se zase něco děje. Posledních dny v Jižní Koreji nebyly z nejzábavnějších.

O pár set metrů dál jsem se musela vyhnout vyklopenému stroji z náklaďáku a rozlitému oleji, načež přišla nejadrenalinovější část dne – dvakrát přeběhnout čínskou dálnici. Kupodivu i to jsem přežila bez úhony a vydala se dál, příkopem do lesíčka.

Číňani ve stejnokrojích, patrně z místní továrny, byli trošku překvapení, když mě potkali uprostřed lesa, ale všichni se usmívali a byli moc příjemní. Lidé ve městech možná budou nevrlí, ale na vesnicích a v menších městech jsou milí a usměvaví. Vehnalo mi to novou krev do žil a přestala jsem se Číny tolik obávat. Po dalších 30 minutách jsem konečně došla na nádraží.

Sháním lístky a svačinu

Velikost zastávky Jinan West mě překvapila. Je to gigantická stavba, před kterou kvete betonový lotus a stojí několik soch koní s povozem. Po chvilce hledání jsem našla prodejní okénko s jízdenkami a stoupla si do fronty. To se ví, že se mě hned snažil jakýsi pán předběhnout, ale už jsem trénovaná a jen tak se nenechám.

Paní mi nabídla jízdenku na vlak, který odjížděl za 15 minut, což bylo nad všechna má očekávání. Musela jsem se jen prokázat pasem a zaplatit nemilých 184,50 Yuanů (cca 610 Kč).

Po projití bezpečnostní kontrolou jsem si ještě stihla doplnit vodu a koupit sušené kalamáry. Z nabídky obchodu to byla nejsnesitelnější volba. Slepičí pařáty, prasečí ouška a smažené larvy si holt nechám na příště.

Na nástupiště jsem dorazila přesně na čas. Posadila se na svou sedačku a pozorovala, jak čínská krajina ubíhá 300 kilometrovou rychlostí za hodinu. Zanedlouho jsem byla v Pekingu.